OBSAH:

1. ČASŤ

VÝLET DO PIEŠŤAN

     Jeli jsme s Karlem koupit bicí na inzerát. Do Piešťan. Měla to být průhledná souprava, kopie firmy Ludwig. Ve Valmezu takové nikdo nemá a vůbec, bude to super!
     Na nádraží kde jsme měli sraz s prodejcem, nikdo nebyl a tak jsme se vydali hledat bydliště majitele oněch super bubnů. Jedeme po ulici uprostřed sídliště a najednou zpoza rohu vyjede kluk s dvoukolákem, na kterém má složené průhledné bicí, ovšem velikosti trochu větších kuchyňských hrnců (zřejmě nějaká dětská sada?!) a jen s jedním(!) přechodovým bubnem. Jeden přechod? To by Karel nepřežil! Taková potupa! Rozpačitě stojíme nad tím nadělením a je po radosti a slávě. Uvědomujeme si pouze, že jsme dvě stě kiláků jeli zbytečně a že budeme mít co dělat, abychom se do večera dostali domů.
     Kluk do nás hučel, jak se jen dalo:
- "Boha jeho, veď aj Jethro Tull hrali s jedným prechodom, a ako hrali. Veď Jethro sú super, nie?!" Ale to víš, že jo, říkali jsme si v duchu. Jethro Tull jsou bezva, ale ty tvoje škopky stoja za prd, bratček. Nechtěli jsme ho odmítnout hned a tak jsme mu řekli:
- "Prosím tě, počkej tady, my obejdemem tenhle paneláků a rozhodneme se, jo?"
Obcházeli jsme blok a dohadovali se, kdo mu to řekne, že ty bubny nechceme. Kluk vypadal dosť naštvaně a bez řečí odjel. My jsme to taky otočili a jak sme byli v ráži a rozhicovaní, ještě ten den večer jsme si půjčili peníze u kamaráda a hned jsme šli a koupili bicí, trochu jeté amatky od nějakého barového muzikanta. Museli jsme ty pitomé škopky zkrátka mít hned, abychom je druhý den mohli dovléct na zkoušku.
(Každé zakoupení nějaké hudební součástky prudce zvyšovalo náladu a aktivitu ve skupině a dnes se jen směju, když si vzpomenu, jaké naděje jsme vkládali do nákupu třeba kytarových "krabiček". Mysleli jsme si, že pak budeme konečně mít super zvuk a že nám to bude hrát jaksi "samo". Ale nikdy se to nestalo. Trvalo skoro deset let než jsme trochu přišli na to, že pořádný hudební nápad žádná krabička ani žádný drahý synťák nevymyslí.)
     Takových nesmyselných výletů za nákupem hudebního nástroje jsme podnikli mnoho. Pamatuju si dobře na cestu do Frýdku-Místku s Martinem Knorem, který chtěl koupit flanger, ale majitel už ho prodal a nabízel nám místo toho nějakou podivnou krabičku, do které se mluvilo dlouhou hadicí a lezlo z toho pak huhňání huhlání. Byla to pěkná blbost. Nechali jsme toho člověka huhlat a odjeli domů.