OBSAH:

1. ČASŤ

VELKÉ KLÁNÍ

     Nevím už, kdo ten nápad přinesl do zkušebny, ale v rámci recese a získávání nových absurdních zážitků jsme se přihlásili na okresní kolo Politické písně do Vsetína, protože všude visely plakáty vyzývající mladé angažované hudebníky k účasti. Podle propozic jsme zaslali na uvedenou adresu všechny materiály, hlavně texty dvou soutěžných písní, a to v sedmi kopiích. Naše složka s StB se mohla opět utěšeně rozrůst.
     Po nějaké době nám přišla pozvánka a my začali brousit kytary při představě velikého klání. Hlavně jsme se těšili na skutečě angažované skupiny. A nezklamali jsme se. Byla to dokonalá "záhradní slavnost". Většina zůčastněných brala soutěž smrtelně vážně. Hrůza! Sledovali jsme zvukové zkoušky a najednou se z předsálí klubu Ohrada ozvalo: "Je tady někdo ze skupiny Rytmus?" A dva rozpačití třicetiletí svazáci mě zvali k sobě do kanceláře, jen si tak trochu pohovořit o těch vašich textech, soudruhu, jsou opravdu zajímavé, i tady soudruhovi z kulturního oddělení se to zdá takové osobité, že soudruhu, jen máme tady se soudruhem obavu, jestli jsou to vhodné texty pro dnešní soutěž, víš, soudruhu, ono to není jednoduché a ledacos se dá vyložit úplně jinak, o tom jiste víš své, soudruhu, a tak jsme se tě chtěli tady se soudruhom zeptat, co to má znamenat, ty vaše texty, soudruhu?!
- "No, to jsou takové písničky."
- Aha. No písničky... písničky by nám ani tak nevadily, víš soudruhu, nám jde spíš o ty texty, hlavně jde o to, že jsme si tady se soudruhem říkali, že to snad ani nenívhodné, nemyslímo to opravdu zle, soudruhu, můžeme si o tom v klidu promluvit, jak to vlastně vy mladí myslíte, ale na rovinu vám řeknu, soudruhu, takto ne, to bychom nebyli, soudruhu, kamarádi.
- "A co vám teda vadí?"
No, co nám vadí... soudruhu, to je těžko říct, co nám vadí, ale je to takové divné, ani to není moc srozumitelné a jak říkám, soudruhu, je třeba se zamyslet a pohovořit si o vhodnosti, my jsme o vaši skupině opravdu tady se soudruhem přemýšleli a nevím, nevím, jak to uděláme, opravdu nevím, co budeme dělat.
- "To jako že nemůžeme hrát?"
Ale tos nás špatně pochopil, soudruhu, my nechceme nic zakazovat, chceme, abyste si zahráli, když už jste přijeli, ale jen nevíme, jestli je to vhodné, abyste hráli ty texty, opravdu, soudruhu, to pro nás není jednoduché, my vám nechceme nic nařizovat ani zakazovat, tady se soudruhem jsme o vaší skupině přemýšleli, ale zatím opravdu nevíme, my vám nechceme ublížit, soudruhu, ale s takovými texty by to opravdu nešlo, zkuste se domluvit se skupinou, jestli byste nemohli zahrát nějaké jiné texty, a přijďte a domluvíme se, soudruhu, nebojte se, domluvíme se...
Skupina zatím nasávala, pochopitelně až na sportovce Bendža, rum s kofolou v klubovné restauraci.
- "Co po tobě ti kreténi chtěli?" zeptal se Ivoš.
- "Ále, nelíbí se jim moje geniální texty." Kluci se smáli a Karel se zeptal:
- "No a co, nemůžem hrát nebo co?"
- "Oni neví, asi ne. Chtějí, abych jim ukázal jiné texty," odpověděl jsem.
- "Kurva, dyť jsme vybrali ty nejměkčí!" rozčílil se naoko brácha.
- "Tak jim napíš Aktuality, to se těm kokotům bude líbit," smál se Ivoš. Šle jsem zpátky do kanceláře a postupně komisařům předhodil všechny naše texty. Buď měli nějaké instrukce, nebo byli skutečně tak bdělí, ale neprošel ani jeden. Nakonec mi navrhli komromis, na který bych ani ve snu nepřišel. Můžeme hrát, ale nemůžeme zpívat!
- "Zahrajem si dneska pár instrumentálek," oznámil jsem v hospodě instrumentalistům a barvitě jim vylíčil průběh zasedání.
- "To není problém," řekl Ivoš. "Budu zpívat do mikrofonu na klarinet."
- "Super, ti se z toho poserou!" radovali jsme se. A jak Ivoš řekl, tak i učinil. Hráli jsme po dohodě s ideovými ochranáři jen jednu skladbu, naši stále oblíbenou Odtrhovačku. Ivoš chvíli ze začátku hrál na klarinet, pak se nečakaně sehnul a začal do mikrofonu neartikulovaně řvát, asi jako kdyby pračlověk volal o pomoc. Než se soudruzi u okresu a soudruh zvukař u mixpultu vzpamatovali, stihl toho odeřvát docela dost. Dohráli jsme za mrazivého ticha. Publikum složené z lehce pomatených folkových skupin a jejich nalíčených a slavnostně ustrojených rodičů nechápalo. (Toho včera mělo být šokováno ještě jednou, to když vystoupili Ogaři z Luhu, předchůdci dnešního Cimentu, se zpěvákem Petrem Zezulkou.) Odjeli jsme domů vlakem v dobrém rozmaru a naše učinkování jsme dlouho do noci probírali v nádražním bufetu.