OBSAH:

1. ČASŤ

V PODIVNÉM RYTMU DOBY

     Ale zpátky k muzice. O vánocích roku 83 se semlelo hodně věcí najednou. Broňa, která tehdy dělala uklízečku ve starožitníctví v Ostravě, zničehonic jednoho dne omdlela v krámě. Vykloubala se z toho dlouhá nemoc a my jsme přišli o zpěvačku. Protože jsem v Ostravě stále ještě studoval, zašel jsem za ní občas do špitálu, a vždycky jsem byl hotový z toho, jak se i ve stavu, kdy musí celé dny nehnutě ležetna posteli, dokáže dělat prču ze všeho, ze všech, i ze sebe. Chtěl jsem je povzbudit a ve skutečnosti ona povzbudzovala mě. Vykládal jsem ji, co je nového v kapele a ona mi zas popisovala, jaké pasti vymyslela na doktory a sestřičky. Řehtali jsme se v tom sterilním a bezútěšném prostředí ostravské nemocnice jako koně.
     Pár dní před Silvestrem 83 odešli ze Slepého střeva Hynek Hulík a Malý Bidlo. Stály jsme u zkušebny a bavili se o tom, kolik kdo může přispět na zpěvový zesilovač, který jsme chtěli koupit. Nikdo z nás nepracoval, všichni jsme byli studenti, věčně jsme neměli prachy, a tak to byl dost zásadní problém. Malý Bidlo řekl, že nemá nic a pak dodal:
- "Mě už to hraní nějak moc nebere." Nevěřil jsem svým uším!
- "Jestli se chceš na to vysrat, tak můžeš," řekl jsem, ale myslel jsem si, že něco takového nepřichází v úvahu.
- "Tak jo," řekl Malý Bidlo a sebral se a odešel. To jsem zíral! Spolu jsme kapelu při nekonečných debatách v klubu a v hospodách "vymysleli" a ho "už to nebere"! Cítil jsem, že jsme teprve na začátku a že jsme dohromady ještě nic neudělali. Nedokázal jsem tehdy vůbec pochopit, že by mohl mít někdo k muzice jiný vztah než já. Dělá mi to problémy dodneška.
Zlou zprávu jsme šli říct Hynkovi Hulíkovi. Našli jsme ho ve Slávce, byl trochu připarený a než jsme mu stihli s Ivošem a Karlem cokoli říct, spustil sám:
- "Hele, mám blbou zprávu. Jdu na vojnu." Seděli jsme ja zařezaný, čuměli do popelníků a šla nám z toho hlava kolem.
- Teď na Silvestra?" zeptal se Ivoš.
- "Ne, až 3. ledna," usmíval se přiblbě Hynek a lil do sebe další pivo.
- "Proboha, a jaks k tomu přišel, dyť to snad ani nejde, takový termín přece neexistuje?!"
- "Ále existuje, existuje. Já jsem jim napsal, že mě vyhodili ze školy a že chci narukovat co nejdřív. Abych to měl co nejdřív z krku, rozumíš, Fili?!" Nerotuměl jsem a dodnes nevím, jestli si z nás Hynek dělal prdel nebo jak to vlastně bylo. Už jsme se o tom nikdy nebavili. Jenom jsme si my tři trosečníci uvědomovali, že kapela je v hajzlu. Naštěstí jsme tenkrát nezůstali sedět iba u piva, ale šli jsme navštívit nemocnou Broňum která ležela doma u maminky. Všechno jsme jí řekli a přemýšleli dohromady, co dál. Byl tam taky Jirka Krch zvaný Pedro, kytarista z Ostravy, který tehdy s Broňou chodil. Znali jsme se už z dřívějška. Poté, co si vyslechl naše nářky, z něho vylezlo, že by s náma klidne hrál a že by možná v Ostravě sehnal i nového basáka. během pár hodin se tedy vyměnila, aspoň teoreticky, skoro půlka kapely. Byli jsme šťastní, že naše hudební dobrodružství bude porkačovat. Saxofonistu jsme ale zaboha nemohli nikde splašit a tak jsme se nějakou dobu museli bez něj obejít. Novým baskytaristou se stal Ferda Leskovský, hrozně hodný kluk z Ostravy, náboženský založený a známá postava ostravského undergroundu.
     Byly to drsné časy. Kluci jezdili na zkoušky z Ostravy, někdo z kapely je čekal na nádraží a pak šli společne do dvě hodiny vzdáleného Hrachovce, kde už zbytek kapely usilovně topil v prastarých kamnech. Přestože jsme neustále přikládali, v místnosti byla stabilní neuvěřitelná zima. Cvičili jsme navlečení v několika svetrů a až ke krku jsme měli zapnuté bundy a kabáty. Kytaristi měli rukavice s ustřiženými prsty, Ferda hrál na basu v palčákách. Kapela hrála seskupená kolem kamen a přesto se všem kouřilo z pusy. Po třech hodinách takového "hrání" jsme měli dost a šli jsme domů, do tepla! (Pedro a Ferda to měli vlakem dvě hodiny do Ostravy.) Pracně jsme dali dohromady s novými členy náš původní repertoár. Party saxofonu nahrazoval Pedro divokým kvílením na zkreslenou kytaru.
     Vystoupili jsme v klasické soukromé akci, oslavě svatby našeho kamaráda Jirky Vévody zvaného Lipo. V pronajaté hospodě na Dolní Bečvě hrálo asi deset undergroundových kapel, mezi které jsme tehdy vlastně taky patřili, protože příležitostí hrát veřejně jsme moc neměli a ani jsme se nikam necpali. Dobře jsme věděli, jaká je to pakárna podstoupit byť jen amatérské přehrávky, a tak jsme se na ně rovnou vykašlali a hráli jen tam, kde to šlo bez přílišných ťěžkostí.
Ve výčepu se pařilo a v sále probíhala hudební produkce. Aparatura nebyla ani zdaleka kvalitní, zvukáři dělali, co se dalo, aby šlo aspoň trochu rozeznat jednotlivé nástroje a zpěv. Měli jsme vystoupit až dost pozdě a tak jsme seděli v hospodě u kamen a kecali a popíjeli. Až když jsem chtěl vstát, uvědomil jsem si, že už jsem pěkně nalitý. Nicméně jsem v konzumaci pokračoval dál a mí spoluhráči také nezaostávali. Pili jsme pivo a vodku. Moc dobré to nebylo.
Když udeřila minuta našeho vystoupení nebyl jsem již příliž při smyslech, ale obětaví pořadatelé mě dovedli ke kombu a na krk mi pověsili kytaru. Zkusil jsem se parkrát trefit na struny, ale výsledek nebyl nejlepší a tak jsem toho nechal a šetřil si síly na vlastní vystoupení. Mezitím se zformoval zbytek kapely, do sálu se nacpalo hodně diváků, aby se podívali, jak vlastně hraje to "slavné" Slepé střevo. Byla to velká ostuda. Karel bubnoval v odporné zrzavé paruce, na kterou si narazil hokejistickou přilbu, kterou někde našl. Přilba se mu téměř ihned po začátku svezla na stranu a spolu s parukou zakryla nešťastníkovi výhled, takže chvílemi "bubnoval" so vzduchu mimo bicí. "Počkéj, počkéj chvilku," přerušoval Karel obšas naší bizarní produkci. Uchichtával se jako debil a pořád si rovnal přilbu, až mu jí Ivoš sebral a zahodil. Ostravská dvojka se činila seč mohla, ale my ostatní jsme úroveň vystoupení vždy srazili hluboko do mínusové oblasti. Konec našeho setu mě zastihl ve vodorovné poloze - usnul jsem při poslední skladbě. Když mě táhli pryč, probral jsem se a zblbě se ptal:
- "Máme ještě hrát, máme ještě hrát?!"
- "Už ne, už to stačilo," odpověděl mi můj samaritán Pedro a uložil mě ke zdi, kde jsem opět usnul.
     Začátkem léta nás opustili oba Ostraváci, což se dalo čekat. Spíše je dnes obdivuju, že to s náma tak dlouho vydrželi. Na basu začal hrát můj brácha Jirka a na saxofon přišel hrát, poté co jsme neúspěšně zkoušeli jiné hráče, Jirka Dohnal. To byl velký improvizátor, skaut, ochránce prírody a stál tak trochu mimo nás, což nebylo ke škodě věci. Jednou ovšem přišel na zkoušku se zavázaným krkem a rukama nám naznačoval, že nemůže mluvit. Na papírek nám napsal: "Někdo mě bodnul do krku." Tak přece jen není náš saxofonista žádné béčko! Jeho fyzická odolnost mu při našich výletech za koncertováním přišla často vhod. Razil heslo: "Nebuď malátný!" Tvrdil, že únavu lze silou ducha překonat a zatímco celá banda se válela v nočním vlaku po chodbičkách a klimbala ve stoje, Jirka, kterému jsme pro jeho nekritický obdiv k hudbě country říkali Bendžo, rázoval sem a tam po celém vlaku, protahoval si záda, dělal dřepy a neustále s námi cloumal a šeptal: "Nebuď malátný! Nebuď malátný!" Brácha byl jako basák spolehlivý a málokdy něco na pódiu pokazil. Tato sestava (Ivoš Chmelař - zpěv, housle, kytara, klarinet; Petr Fiala - kytara, zpěv; Jirka Dohnal - saxofon, zpěv; Jiří Fiala - baskytara; Karel Mikuš - bicí, zpěv) vydržela až do zániku Slepého střeva, které se ovšem už dávno nejmenovalo Slepé střevo, ale po různích "únikových" názvech (už zmíněný Fíkus, Ponorka akademika Ticháčka a jiné, které si nepamatuju) jsme jako kamufláž zvolili největší pitomost, jaká nás napadla - RYTMUS 84. Zkrátka, drželi jsme prst na tepu doby. (1. ledna 1985 jsme pochopitelně metamorfovali v Rytmus 85.)
     Zkoušeli jsme už dávno zase v chatce, nebylo možné sehnat něco jiného a z požární zbrojnice jsme se po zajímavém extempore museli stěhovat. Aby totiž zkouška mohla vůbec proběhnout, bylo nejdřív nutné domluvit předání klíčů a pak bylo nutné, aby ten, kdo nám měl klíče předat, na to nezapoměl. Zapomínal na nás dost často. Sralo nás to šíleně, trčet před zkušebnou a shánět klíčníka po celé dědině. Jednoho dne nám došla trpělivost. Zase jako vždycky nikde nikoho, čas letí a zkušebna zamčená. Sebrali jsme se, v nejbližší chalupě si půjčili sekyru a otevřeli jsme si sami, trochu to odnesly dveře. Trochu dost. Tak jsme šmidlali ve vypáčené zkušebně, když se rozletěly dveře a dovnitř se nahrnuli hasiči, kteří se právě vrátili ze cvičení. Následující debata není reprodukovatelná. Když hasiči konečně vypadli, už jsme zkušebnu neměli. Koroza se musela pakovat s náma. Tak jsme byli zase zpátky v boudě.