OBSAH:

1. ČASŤ

KONEC AGENTA W4C

     Život kapely se dál ubíral hraním na soukromích akcích a jen velmi zřídka na koncertech pořádaných oficiálně nějakým státním kulturním zařízením. Každý koncert v té době byl infikován příslušníky ŠtB, různími bonzáky a donašeči, odpovědními soudruhy z národních výborů, okresními důvěrníky a jinou nebezpečnou hávětí. Tak i nám začaly první starosti. Po několika prvních koncertech si mého otce v práci předvolali na Zvláštní oddělení (velice vhodní název) a zeptali se ho, jestli ví, co jeho synáček vyvádí. Otec se zděsil, ale nic mi nazakazoval. Věděl, že by to bylo marné, jenom nechtěl, abych vyletěl z vysoké školy, což jsem nechtěl taky, protože by mi hned přišla "zelená pošta". Studoval jsem děsivou kombinaci "matematika-chemie", ale procházel jsem v pohodě díky bezvadnému systému tzv. bloků. Vždycky den - dva před zkouškou jsem si opsal celá skripta přesně podle kapitol do velkého bloku. Jedna kapitola, jedna stránka v bloku. V devíti z deseti případů se název otázky shodoval s názvem kapitoly v učebnici (v tom desátém se to stejně dalo přispůsobit), a tak už stačilo jen v nestřeženém okamihu papír vytrhnout přečíst ho jako bych si to napsal přímo na zkoušce při přípravě. Tak jsem se stal "dobrým" studentem, ale nebavilo mě to děsně.
     Koncem prvního ročníku jsem se setkal s StB osobně. Měl jsem se dostavit v blíže neurčené záležitosti na děkanát ke králi idiotů na Pedagogické fakultě Ostrava, děkanovi pro ideově výchovnou činnost.
     Čekali tam na mě dvá pánové. Nic jasného neřekli, ale já přesně věděl, o koho jde. Odešli jsme do restaurace Sport a já přemýšlel, co bude. Tušil jsem, že každý, kdo provozuje nějakou činnost, která není tak úplně v souladu s nejpozitivnějším vědeckým světovým názorem na světě, může mít průser, ale nevěděl jsem, co můžou tihle dva po mně chtít. Předpokládal jsem, že mě budou dusik kvůli kapele, ale po zmateném úvodu mi navrhli, abychom se vždy jednou za dva týdny sešli v nějaké hospodě a já bych jim povykládal, co je nového na kolejích, o čem si studenti povídají, na co nadávají, kdo poslouchá Svobodku, koho škola štve a tak dál. To jsem čuměl! Z jejich řečí bylo jasné, že v každém studijním kruhu mají jednoho až dva hajzlíky, kteří jim donášejí. Taky nenápadně naznačovali, že ví, čím se zabývám ve volném čase (Slepé střevo) a že by mohli podat ve škole jistá oznámení, která by mi slušně zkomplikovala život. Nechtěl jsem je rovnou poslat do prdele, a jak jsem koktal, mektal a zaplétal se do vlastních keců. Museli ze mě mít srandu. Když už jsem myslel, že jsem jim dostatečně naznačil, že s nimi nechci nic mít, řekli mi, že bychom se do měli sejít ještě jednou. Bylo mi z toho nanic, ale šel jsem do té hospody znovu, asi za týden, s tím, že zas budu motat a vytáčet se a že mě pak snad nechají na pokoji.
     Fízli čekali před hospodou a ani jsme nešli dovnitř, ale zamířili jsme do vilové čtvrti někde u Přívozu. Nevěděl jsem, kam jdeme a když jsem se zeptal, neodpověděli mi jasně, jen že "už tam budem". Vešli jsme do velké vily, která byla prázdná, neútulná a bylo vydět, že že se v ní normálně nebydlí. Seděli jsme všichni tři v jednom z pokojů, ve kterém byly jen židle, stůl, kancelářská skříň a nakřivo pověšený dráťák na zdi. Strávil jsem tam něco přes tři hodiny. Bylo mi už jedno, jestli mě vyhodí ze školy nebo ne, měl jsem strach s jediné přání - vypadnout co nejdál. Estébáci na mě hráli klasickou hru - jeden byl "hodný", ten mě jakoby chápal a snažil se mi pomoct a vždycky krotil toho "zlého", když se rozčílil a rozeřval. V tom prázdném domě jsem si připadal dokonale v jejich moci. Přesto jsem se pořád snažil se z toho někak vykroutit, i když mi už bylo jasné, že to nemá smysl. Nakonec mi prdly nervy, vstal jsem a řek jim, že chci jít domů a že jim stejně nemůžu nic říct, protože nic nevím. Ještě chvíli doráželi a pak mě odvedli před barák, kde jsme se rozešli. Když jsem odcházel, zaslechl jsem, jak se ti dva spolu baví: "A co ten tvůj včelín? Stihls to přes neděli dodělat?" Pro ty hajzly to byla normální práce. Mě bylo na blití, z nich, ze sebe, že jsem se s nima vůbec bavil.
     Definitivně mi docházelo, že není možné zůstat uprostřed a že přidat se k systému, jehož součastí byly i ty dvě svině, je pro mě nepřijatelné. Do té doby jsem si myslel, že to jde nějak zkoulet - nezadat si s režimem, zůstat sám sebou a současně nemít problémy, nechodit ny výslechy a nebít diskriminovaný. Teď jsem se jednou provždy rozhodl, že už se tím nebudu trápit a že se vždycky rozhodnu tak, abych se za to nemusel stydět. Pokud zůstanu sám sebou, nemůže se mi nic stát.