OBSAH:

1. ČASŤ

PRAHA DOBYTA, ŠÉFE

     Po prázdninách se k nám přidala zpěvačka Broňa Volfová, čimž byl zmatek v kapele dovršen. Broňa byla živel, spíš než o zpěvu bych mluvil o křiku a o divadelným přístupu. Texty si moc nepamatovala, ale její hlas a prezentace na koncertech byly velkým oživením a osvěžením, i my na pódiu jsme se dobře bavili při jejích spontánních kreacích. Nejvíce vynikala v písni "Terén je připraven", poněkud perverzní parodii na milostná dueta, kde v závěru s Ivošem velmi nekontrolovaně vzdychali, sténali a vlhli do mikrofonů.
     Hrali jsme na soukromé akci v Třanovicích u Havířova. V naši nové zkušebně v Hrachovci jsme udělali společný konzert s Korozí, kde slavil Karel patnácté narozeniny a začal popíjet už před hraním, takže potom nechutně zpomaloval a Malý Bidlo ho musel pokaždé, když už to začalo být nesnesitelné, trochu nakopnout. Karel se probral, přidal a po chvíli zase zvadl.
     Hrachovecká zkušebna bylo v požární zbrojnici a zařídil ji nový korozácký basák. Museli jsme totiž odejít z chatky. Otec se po roční přítomnosti kapel v boudě rozhodl učinit anarchii přítrž. Pro mé rodiče to bývaly bláznivé časy. Z vytlumené chatky se šíril jen zvuk velkého bubnu, tzv. kopáku, který v pravidelném rytmu masíroval nervovou soustavu všech obyvatel nedalekého domu. Představte si, že se díváte na televizi a slyšíte jen tupé, velmi tupé: "Tu, tu, tu, tu...", pak chvíli ticho, to si kapela ujasňuje detaily v aranžmá, a pak znovu: "Tu, tu, tu..." A znovu. A znovu. Nebo rodiče sedí na zahradě v neděli s návštěvou a kolem nich se do boudy a z boudy plouží různí vlasatci a podivná individua. Ve zkušebně totiž samozřejmě hráli naši bezprizorní kamarádi a známí, např. Váša Košťál se Sborem hudby. Možná si otec myslel, že se ztrátou zkušebny přestaneme s bráchou, který měl taky své různé "bezejmenné" kapely, hrát.
     Se Sborem hudby působil můj příští kamarád Petr Randula, obecně známý pod přezdívkou velmi se k němu hodící - Karkula. V alternetivních kruzích se proslavil účinkováním v bizarní skupině třirychlostní Pepíček, o které byla řeč v samém úvodu.
Seznámili jsme se při návratu z brněnského koncertu MCH Bandu někdy na podzim 83. Karkula dělal Chadimovi předkapelu s nějakým šíleným jednorázovým projektem a Sbor hudby vystoupil též, pokud se napletu. Na nádraží jsem se nabídnul, že mu vezmu jeden z jeho dvou synťáků. Bydleli jsme kousek od sebe, bohužel asi 40 minut od vlakového nádraží. Po sto metrech chůze jsem myslel, že můj konec je neodvratný, minimálně jsem uvažoval o amputaci obou horních končetin. Ten klávec vážl nejmíň sto kilo a s každým dalším metrem se jeho váha zvětšovala! Nějak jsme se nakonec nedělným ránem dovlekli k domovu, já to měl ještě kousek dál, ale bez záteže jsem se cítil skvěle a uvažoval jsem, co všechno v životě podniknu a jak to bude snadné... To bal začátek dlouhuletého přátelského vztahu, plného práce na zajímavých hudebních projektech. Karkula nás doporučil pořádatelům pražské Valné hromady - Jazzové sekci. (O JS by se dala napsat knížka pětkrát tlustější než je tahle a byl by to dobrodružný román se vším všudy. Stručně řečeno to byla jediná organizace ochotná a schopná starat se o nekomerční, nekomunistickou kulturu; především o hudbu. Vydávala knihy, bulletin, pořádala koncerty, až do zákazu byly její najslavnější akcí pravidelné Pražské jazzové dny. Její hlavní aktivisté byli stále jednou nohou v kriminále a dost často i oběma.)
     Byly jsme nadšení - budeme hrát v Praze!!! Koncert se konal v sobotu. V pátek předtím nám kamarád Franta Matuštík, meziříčák studující v Brně, domluvil vystoupení ve klubu v Brně. Měli jsme být předskupinou MCH Bandu.
     Do Brna jsme jeli vlakem a tak tak stihli začátek. Karla nechtěli pořadatelé pustit do sálu a už vůbec nám nevěřili, že s náma hraje. Pravda, když se sedl za bicí, nebylo ho vůbec vidět, jen se vynořovaly ruce s paličkama. MCH Band nám bez rečí Půjčil aparaturu, navlíkli jsme na sebe "kostýmy" a přes nervozitu způsobenou přítomností skutečných hvězd alternativního nebe jsme se před narvaným sálkem docela odvázali. Měli jsme úspěch a snad jsme i přidávali, ale to bych kecal, to už vážně nevím. Pamatuju si jenom, jakou jsme měli v šatně radost, že nikdo nic nepohnojil, že Broňa nepopletla texty a že jsme si správně ukázali konce jednotlivých skladeb. S lahváčema v ruce jsme pak sledovali vystoupení Chladimova kolektivu, ve kterém tehdy hráli Petr Kumandžas (dnes Jolly Joker), Ivan Wűsch (dnes Hudba Praha), další jména si nepamatuju. Hráli program "Jsme zdraví a daří se nám dobře", který mám dodnes moc rád, hlavně píseň "Procházka kolem pivovaru". Chadima byl a je jeden z mála muzikantů, se kterýma můžete mluvit normálně a které hraní před lidma nepoznamenalo podivným pocitem nadřazenosti.
     Vzpomínám se totiž, že tehdy přijeli na koncert autem dost na poslední chvíli a Mikoláš za mnou přišel a zeptal se, jestli by nám nevadilo, kdybychom hráli jako první, že jsou utahaní z auta. Čuměl jsem jak jojo a řekl jsem: "No jasně!" Bylo to asi jako by za váma přišel Mick Jagger a zeptal se "hej, kámo, mohli by sme se Stones hrát jako druzí?"
     V nočním rychlíku jsme stáli celou dobu na chodbičce a ráno v Praze z vlaku vystoupili pěkné zpuchliny. Vymetli jsme pár bufáčů, obchody s hudebninama a deskama a šli pomalu na autobus do Lysolají, kde se koncert konal. Autobus jel a jel a my s hrůzou zjistili, že Lysolaje už toho z Prahou moc společného nemají. Z "bezpečnostních" důvodů bylo nezbytné pořádat koncerty co nejvíce mimo pozornost "orgánů", to jsme věděli, ale stejně nás mrzelo, že nahrajeme někde v centru - byly jsme pěkně naivní blbánci, jen co je pravda.
     Hrálo se dvakrát, odpoledne a večer. Vstoupily brněnské Ještě jsme se nedohodli, Pro pocit jistoty, Nukleus, z Valmezu my a Koroze. Opět jsme použili kostými: Ivoš měl starou modrou policajtskou uniformu, přes obličej přetáhnutou punčochu se zapíchlou sicherkou, Broňa si namalovala dva přední zuby tužkou na obočí, takže když se usmála, lidi spadli. Já jsem si na lebku netáhl žlutou koupací čepici, oblákl jsem si z prostěradla ušitý velice těsný bílý hábit bez rukávů. Karel si načernil pravou půlku obličeje.
     Konzert jsme začali stabilní Odtrhovačkou a postupně jsme pak přicházeli na pódium a přidávali se k syntezátorové smyčce. Karel naběhnul s maškarní maskou typ "koza" a půl minuty vesele mečel do mikrofonu a pak utekl za bubny. Publikum zíralo. Já jsme na jeviště přišel po čtyřech a vlekl jsem s sebou porcelánové sousoší jelenů, které bylo naším talismanem. Když jsem se doplazil ke kytaře, poznal jsem, že vtom těsném kostýmu nemůžu ohnout nohy a tudíž vstát! Musel jsem po kolenou ke klavíru, po něm se vydrápat nahoru a postavit se. Skladba se tak o nějakou tu minutu protáhla. Hráli jsme jako vždycky - nadšeně, s pořádným nasazením a se spoustou kiksů a falší, pal to čert! Náš odpolední koncert byl pozamenán nemilou příhodou - Malý Bidlo odvařil basovou aparaturu. Vyhulil ji tak, že chvíli zlostně chrčela a pak bylo po ní. Petr Werner, kterému pokazený Dynacord patřil, byl vytočený, ale ani nám nenadával a rovnou poslal auto shánět náhradní aparát. Malý Bidlo se v záchvatu sebekritiky Wernera zeptal: "Ty, nemám ti dát nějaké peníze za to kombo?" "Jo, dvacet tisíc," odsekl Petr, načež se Malý Bidlo v šoku odpotácel.
     Velký aplaus sklidila Broňa př písni "Aktuality". Pomalu vytáhla z kapsy pečlivě složený čtvereček papíru, který dlouho rozkládala, rovnala a uhlazovala, pak do něj chvíli koukala, otočila ho ještě jednou vzhůru nohama a začala, jakoby z toho papíru, zpívat: "Ble, ble, ble ble...", což byl celý text.
     Večer jsme dokonce přidávali a protože jsme už neměli co hrát, spustili jsme Smoke on the water od Deep Puple, ze kterého jsme znali pouze úvodní klasický riff. Odehrál ho párkrát dokola za nadšeného řevu diváků a s hlasitosti naplno, načež se se zmateným randálem přidala kapela a píseň skončila free bušením do nástrojů. Než jsme šli hrát, nevěděli jsme, jak ji ukončíme. Řekli jsme si, že se to nějak vyřeší "samo", Protože už jsme mírné problémy s fízlama, hráli jsme pod krycím názvem Fíkus a tak publikum skandovalo "Fíkus, Fíkus!" a nás mrzelo, že neřvou náš pravý název.
V noci po koncertě jsme skončili na Hlaváči, kde jsme sháněli něco k snědku, pili pivo a poslali Karkulovi, který v tom čase zařezával no vojně v Budějovicích, pohled Prahy s podpisama všech aktérů koncertu a s velkým nápisem "Praha dobyta!" (Karel Mikuš: S činelama pod hlavou jsem dřímal na chodbičce nacpaného rychlíku na cestě domů a jedním okem pozoroval lidi, kteří se nám snažili nešlápnout na hlavu a přitom projít na WC. Mé klimbání vyrušila asi dvacetiletá holka, která se obkročmo, v krátké sukni, snažila najít pevnou zem pod nohama. Zvedl jsem hlavu. Děvče mě zrovna překračovalo. Pod sukní neměla nic a tak jsem to uviděl poprvé. S kapelou na cestách...)