OBSAH:

1. ČASŤ

BUDEME TOČIT

     "Jasně, u Kratochvíla nahrávalo Letadlo, to jsou amatéři jako my, tak mu napíšeme," řekl jsem na jedné zkoušce. Měli jsme teda už sedm písniček a chtěli jsme je natočit. Nebylo vcelku kde, protože profesionálních studií bylo v republice jen několik a na nahrávání v nich jsme nemohli ani pomyslet. Soukromé studio Martina Kratochvíla bylo prvním místem, kde mohly občas něco natočit i tzv. amatérské kapely.
     "Lepší by bylo za ním rovnou zajet," řekl Malý Bidlo. Tak jsme jeli, já a on. Do Svitav nás dovezl Bidlův americký strýček, který zdrhl někdy v roce 49 a teď každých deset let přijížděl na měsíc do Česka.
Frčali jsme bourákem a na dotaz americké: "Do you want to be rock stars?" jsem ze sebe vysypal: "Yes, of course!" a zrudnul jsem. Žádnou rockovou hvězdou jsem se stát nechtěl.
     Ve Svitavách jsme vystoupili a šli na stopa. Za dvě hodiny jsme se dostali do 20 kiláků vzdálené Litomyšle a tam jsme zkysli úplně. Čtyři hodiny jsme mávali a pak jsme kmitali na vlak. Cestu jsme si krátili psaním nových textů. Jeden z nich byl o "Neposlušném oslíčkovi".

Ty nejsi v SSO! Ty nejsi v KSO Jak je to vůbec možné?! Do hromady! Do ohrady atd

     Do Prahy jsme dojeli za tmy. Na nádraží jsem zjistil, že jsem ztratil Kratochvílovou adresu. Tak jsme v seznamu našli Janu Kubkovou, která nám tu adresu dala. A jeli jsme nočním do Mnichovic, kde Kratochvíl bydlí.
Po hodině tápání ve tmě jsme ten barák, ale cesta k němu byla jak krkolomná, že než jsme se dostali k brance, světlo v domě zhaslo. Co teď? Měli jsme strach ze psa, a tak jsme ve tmě a bez sirek napsali na papír vytržený ze sešitu asi toto: "Pane Kratochvíl, jsme rocková skupina z Valašského Meziříčí a chtěli bychom si ve Vašem studiu nahrát sedm písniček. Napíšte nám, prosím, na tuto adresu (...), kdy by se Vám to hodilo." Vzkaz napsaný hodně velkými písmeny (byla tma) jsme zbalili do igelitového pytlíku od svačiny a hodili přes plot. Tím naše nahrávání skončilo.
     (Neúspěšná mise se potýkala s problémy i cestou zpátky. Znaveni jsme usnuli v rychlíku a probudili se v sedm ráno v Letohradu. Spali jsme toriž v posledním vágóně, který byl v Ústí na Orlicí od rychliku odpojen a přesměrovám. Šup zpátky do Ústí a čekat na další rychlík. Cestou jsme se snažili sbalit hezkou zrzavou holku, kterou jsme na nádraží pozvali na pivo. "Já pivo nepiju," ušklíbla se. "Mně víc chutná rum." Malému Bidlovi málem vypadli oči - konečně našel svůj typ!
     Byly jsme rozhodnutí jet do Uherského Brodu na festival, kde měl hrát Yo Yo Band, Blues Band L. Andršta, Abraxas a co já vím co ještě, ale Malý Bidlo se rozhodl jet s tou holkou, už nevím kam. Měl režijku. Tak jsem jel do Brodu sám. Když jsem pak vcházel do brány amfiteátru, uslyšel jsem mohutný závěrečný akord nějaké písně. Byla to poslední píseň celého festivalu a v následujících vteřinách se přes mě převalily čtyři tisícovky návštěvníků koncertu. Přecpanýma vlakama jsem se dostal domů kolem desáté večer a cítil jsem se jako amputovaná noha. Doma mě čekala obsílka. Byl jsem přijat na VŠ. Sláva, aspoň nemusím na vojnu, a šel jsem spát.)