OBSAH:

2. ČASŤ

VO CO DE
(Napísal Martin Knor)

     Po jednom šíleném a chmurném víkendu roku 1986 jsem se jako každou neděli večer psychicky připravoval na cestu do Brna, do školy. Seděli jsme s klukama v nádražní restauraci a Karkula povídá: "Tak ve čtvrtek ve čtyři na ‚Čtverci'." Nezeptal jsem se, co bude Karkula dělat v Brně, prostě jsem vzal čas a místo na vědomí a odkráčel na vlak.
     V dohodnutý den jsem stál před hostincem, v ruce tašku se skriptama a vyhlížel Karkulu. Už jsem si říkal, že to zabalím a půjdu na kolej, když se objevil a povídá: "Ahoj. Tak jdem. Kluci už na nás čekají."
Jasně, bude se pařit jinde, řekl jsem si a následoval Velkého Manipulátora do tramvaje. Jeli jsme někam k hlavnímu nádraží, tam mě Karkula nechal stát před další hospodou: "Jdu po kluky."
     Když se z hospody vybatolil Petr a Jura Fialovi, Berťa Ullrich a Jiří Šimurda, začalo mi to být divné. Přece jenom je Valmez trochu z ruky na to, aby kluci přijeli jen tak posedět u piva. Cestou na Mendlovo náměstí jsem se vyptával, kam jedeme.
     "No na Nico, přece," řekl mi kdosi. Aha, asi nějakej pořad o Velvet Underground, poslechovka nebo tak něco, povídám si v duchu. Bylo mi divné, že by kluci kvůli tomu jeli tak daleko, ale v té době jsme podnikali daleko zběsilejší akce a nedivil jsem se ničemu.
     Dorazili jsme na Mendlák a bylo mi rázem jasné, že asi varianta "poslechovka" neplatí. Na náměstí to vypadalo jako na celostátním srazu mániček. Koukám jako blázen a navíc mi někdo vrazí do ruky lísteček s číslem a nápisem "občerstvení" a chce po mě padesát korun. Proboha, co se děje?!
     Po několika mých dotazech, při nichž si kluci mysleli, že jsem se z té školy už načisto pomátl, se vše vyjasnilo. Nico v rámci evropské koncertní šňůry projížděla Česko-slovenskem a tento večer měla vystoupit v Brně... Lístek "občerstvení" byla vlastně konspirativní vstupenka na koncert.
     Autobus nás zavezl někam za Brno. Ze zastávky jsme šli ještě pořádný kus pěšky, až jsme se ocitli před nějakou vesnickou hospodou se sálem, ve kterém už byla připravená aparatura. Nikdo ale nevěděl, jestli Nico skutečně dorazí. Čekali jsme venku, Roznesla se fáma, že kapela překročila naše hranice a lidi začali vyhlížet auta západní výroby a vzhledu. Už se stmívalo, když před hospodou zastavila postarší modrá Škoda 1000 MB a v davu to zašumělo: "Už je tady!" Doprovázeli ji tři muzikanti, bubeník a dva hráči na klávesy. Poté, co se kapela a Nico prodrali přes dav do sálu, začalo se pouštět. Zavládla slušná panika, teď už si nikdo nevěděl představit, že by se dovnitř nedostal. Nakonec se do sálku vměstnali všichni, ale bylo obsazené skutečně každé místečko a lidi byli nalepení jeden na druhého.
Koncert byl fantastický. Hrozně se mi líbil bubeník, hrající na skromnou soupravu nezvyklé, ale velmi působivé a funkční rytmy.Občas jej jeden z klávesáků doplňoval hrou na exotické perkusivní nástroje. Nico vypadala velmi znaveně, měla pekelné kruhy pod očima. Po celý koncert nepřetržitě kouřila a upíjela u půllitru, který postavila na harmonium. Když začala se zavřenýma očima zpívat a ozval se ten nezaměnitelný hlas, který jsme znali z desek, běhal mi mráz po zádech. (Podobný pocit jsem měl po letech na Strahově, když Stones spustili Start Me Up)
     Nico zpívala nové písně z poslední desky, kterou natočila s muzikanty, kteří ji na koncertě doprovázeli, své starší skladby, i staré kusy ze "sametové" éry, a my jsme jen nevěřícně zírali na legendu vzdálenou několik metrů a uvědomovali si výjimečnost okamžiku. Když v závěru svého vystoupení zazpívala "The End" od Doors, asi třicetiletý kluk sedící vedle mě se rozplakal. Přidávala jedinou píseň "Femine fatale" z první desky Velvet Underground a v refrénu jí publikum nahradilo Lou Reeda, když jako jeden muž zpívalo odpovědi mužského hlasu. Nico stála uprostřed pódia s cigaretou v ruce a hlas se jí třásl a lámal. Nedívala se na lidi, ale někam, kam viděla jen ona.