OBSAH:

2. ČASŤ

NEBREČ, JE TO JENOM FILM

     Měli jsme s Happyendem hotových asi padesát minut muziky a rozhodli jsme se natočit demáč. Akai už jsme si půjčit nemohli, a tak jsme uvažovali, na jaký přístroj vůbec budeme točit. Na vícestopý magneťák jsme se neodvažovali ani pomyslet, to byla v té době pro péra z Valmezu v podstatě nedostupná záležitost. Naštěstí se nás opět ujal Karkula, který odvedl producentskou práci. Seznámil nás se Ondrou Zvonařem, zvukařem z Prahy, který spolupracoval s Plastic People a měl dva dvoustopé Revoxy. Byl to hrozně hodný kluk, nebyl pro něj problém odjet na víkend s magnetofonama do Valmezu a nepřetržitě dva dny točit, to vše grátis a v pohodě. (Později emigroval, tuším, že do Belgie.) Jako vždycky, nebyla doprava, tak Berťa ukecal svého otce, aby si vzal v práci dovolenou a zajel se mnou do Prahy po Ondru a přístroje rodinným wartburgem. Žluté endérácké vozidlo ve mně nevzbuzovalo přílišné sympatie, ale vybírat jsem si nemohl, tak pan Ullrich zkontroloval, co se dalo a vyrazili jsme. Po pěti kilometrech se mi zdálo, že smrad benzínu v autě je silnější, než bývá zvykem. Po deseti kilometrech i pan Ullrich uznal, že tak moc mu to jindy nesmrdí, ale to nic, otevřeme okna a všecko se spraví. Visel jsem z okna, v hlavě mi třeštilo a připadal jsem si uzavřen v barelu s benzínem. Nakonec jsme zastavili asi až po hodině. Obešli jsme auto a otevřeli kufr. Uvnitř byla deseticentimetrová vrstva benzínu, který se tam dostal z nějaké uvolněné hadičky nebo co. Šplouchalo to a z olejnaté hladiny se vynořovaly různé uskladněné předměty. Museli jsme všecky věci vyhodit a snažit se kufr co nejlíp vyčistit, ale puch byl stále dost nepříjemný. Jen jsem si v duchu gratuloval, že jsem neuposlechl častých výzev pana Ullricha, ať si zakouřím, že mu to nevadí. V Praze jsme naložili Ondru, který se po chvíli zeptal, jestli necítíme benzín.
     Kolem deseti večer jsme dorazili do Jasenice, kde už nás čekala kapela, která od rána nastavovala zvuk. Abych upřesnil způsob nahráváni: Zatímco na "Nečum a tleskej!" jsme točili naráz úplně všechno, i zpěv i zbory, s Happyendem jsme napřed "vyrobili" podklady, což bylo všecko kromě zpěvu, různých perkusí, trumpetek a podobně. Pracovali jsme nadoraz, moc jsme toho nenaspali. V neděli večer jsme byli hotovi. Během nahrávání odvařili dvě auta, oběma odpadl výfuk. Museli jsme půjčit třetí a švihat s Ondrou do Prahy a hned přes noc zpátky do práce.
     Šílený víkend končil. Vysomrovanému autu samozřejmě po chvíli upadl výfuk, což u nás vyvolalo pouze hysterický smích a okamžitou opravu ve stylu F-1. (Výskok z auta, zásun pod auto, půl kilometru drátu omotat kolem výfuku, abysme ho neztratili, výhřez zpod žigula, špinavé pracky otřít do gatí a mazat dál.)
     Kazetu jsme stejně jako předchozí opatřili obalem a rozširovali všemi možnými alternativními distribučními "sítěmi", z nichž nejobvyklejší byla poštovní. Tuhle práci na sebe převzal Bobeš, hlavní organizační pilíř podzemní firmičky, kterou jsme si založili a pojmenovali Rytmická mládež, což se nám zdálo být dostatečně přihlouplé.
     Hlavní činnost spočívala ve vytvoření katalogu nahrávek moravských rockových kapel. Většinou to byly naše vlastní kapely nebo spolky našich kamarádů, hlavně z Havířova a Valmezu. Celý tento projekt vlastně odstartovalo Slepé střevo. Rytmická mládež byla ale hlavně neformálním sdružením několika lidí, kteří se mimo chlastání piva po hospodách zabývali i produkováním hudby a skládáním písniček.
     Pro mě osobně to bylo nejpodivnější období mého popleteného života, z něhož podstatnou část jsem strávil v ne zcela příčetném stavu nebo ve vlaku do Havířova nebo z Havířova nebo ve čtyři ráno na zámečku shrbený nad kytarou a po padesáté šesté hrající jednu písničku pořád dokola, dokud nebyl Bobeš spokojený. Hrozně rád se do té doby "vracím", ale co na to Velkovýrobce organizovaného chaosu, motor Rytmické moloděže, pan Bobeš?