OBSAH:

2. ČASŤ

S KONSTRUKTIVNÍM PESIMISMEM ZA DALŠÍ A DALŠÍ
(Napísal Martin Knor)

     Obsadit místo za bicíma byl nadlidský úkol. Rozvěsili jsme po městě inzeráty, na které se začaly trousit různé podivné existence. Jedním z nich byl čerstvě propuštěný "mukl", který se nás hned zeptal, v jaké vinárně hrajeme, od kolika a za kolik. Ani další adepti nepřipadali v úvahu a my začínali být lehce nervózní. Až jednoho dne přivedl, tuším že Brácha, Jiřího "Čečiho" Čierňavu, který si s sebou přitáhl na dvoukoláku naprosto příšerné, na koleně dělané bleděmodré bicí. Když jsem ho chvíli pozoroval a poslouchal jeho řeči, nevěřil jsem v jeho možne setrvání v kapele. Přece jenom jsem byl o sedm roků starší a už trochu jiná generace nebo co. Ale Čeči byl mladý, tvárný, něco už uměl (učil se hrát na bicí od "Šenyho", bubeníka Minimálního orchestru), a tak jsme ho vzali. Byla to pro něj, pro chudáka, tvrdá škola. Naše představy o bicích byly dost neortodoxní. Milovali jsme tehdy Public Image Ltd., často jsme mu bicí přímo vymýšleli, což těžce nesl a občas rozezleně vstával z bubenícké stoličky, křičel na nás a házel kolem sebe paličkama.
     Své "výboje" téměř vždy zakončoval větou: "Já bych ti něco řekl, rozumíš, ale neřeknu ti nic!!!"
     První písničku - Dole - považuju za jednu z nejlepších, které kdy Happyend...! udělal. Byla to zvláštní syntéza undergroundu (bratři Fialové), minimalismu (Herbert Ullrich) a popu (M. K.). "Spodek" tvrdil razantními bicími Čeči. Počáteční nástrojové obsazení (dvě kytary, dvě baskytary a bicí) jsme postupem času rozšířili o klaviset, saxofon, dětské foukací harmoničky a trumpetky a o netradičně naladěnou akustickou kytaru. Nepřibírali jsme nové spoluhráče, jak by se mohlo zdát, ale občas jsme "své" nástroje vyměnili za jiné. Krátkou dobu s nami hrál na housle i bývalý basák z Koroze Míša Beránek, zkusili jsme to a s výsledkem nebyl nikdo spokojen. (Jako malé dítě musel Míša chodit na hodiny houslí. V létě to řešil tak, že hned za domem uložil housle do popelnice, a mazal na hřiště. V zimě zase chodil na klouzačku i s futrálem. Nikomu nejely sáňky tak rychle jako Berymu housličky.)
     Taky jsme chtěli angažovat zpěvačku. Byla moc pěkná, jen jednu vadu měla: neuměla zpívat. Absolvovala s ními dvě zkoušky a nechala toho. Nebo jsme jí něco naznačili? Nevím, ale každopádně znamenal její odchod veliké plus. Ženska v kapele znamená její nevyhnutelný rozpad, pokud se mezi muzikanty nenajde nějaký dobrák, který si ji vezme a stará se o ní. Taky se nám ulevilo, že zas můžeme na zkouškách mluvit "normálně" a vykládat si nemravné vtipy. Stejně si myslím, že ji Čeči nepřivedl jen s čistě uměleckými záměry. (Petr Fiala: Páni, jí si vůbec napamatuju, že bychom někdy v Happendu nějakou zpěvačku zkoušeli. Asi jsem měl zrovna temné období...) Koncertovat začal Happyend...! jak jinak než v meziříčském "Liďáku" pod křídly Karla Prokeše. Myslím, že hned na prvním koncertě byla přítomna i dobrá duše brněnského bigbítu Lenka Zogatová, která sháněla kapely pro první ročník pražského Rockfestu.
     Každý může mít jistě k Rockfestu své výhrady, pořádal ho ÚV SSM a konal se v pražském Paláci kultury, což jistě nebyly ideální předpoklady pro rockový festival. Pro nás to ale byla jedna z mála možností vidět spoustu kapel na jednom místě, i když scény se překrývaly a nebylo možno stihnout vše. Některé kapely odmítaly na Rockfestu vystoupit. (Taky jsme spoustu času zabili nekonečnými diskusemi co je přijatelné a co už je "zrada", ale nakonec jsme vždycky udělali seznam písniček, které jsme tam chtěli hrát a řekli si: "Když tam nebudeme moct hrát tohle, tak tam nepojedeme.")
     Přesto se ale nékolika schopným dramaturgům podařilo dát prostor i skupinám vysloveně antirežimním, což byl případ i Ještě jsme se nedohodli, jejichž vystoupení zakončené hitem "Nejtajnější z tajných", se stalo jedním z bizarních vrcholů Rockfestu. Byl to vesele dekadentní nářez přímo uprostřed úspěchu rozvinutého socialismu.
Rockfestu jsme se zůčastnili v roce 86 a 87, ale hráli jsme i na máně bombastických akcích, které si však svou pitoreskností s Rockfestem nezadaly. Třeba Rockové pódium v Havířově. Pořádalo je Městské kulturní středisko a konalo se v největším kulturáku ve městě s děsivě velikým jevištěm, zbudovaným pravděpodobně pro oslavy různých výročí. Kapel bylo asi deset až patnáct a většinou to byly místní metalové grupy. Pořadatelé pojali koncert jako soutěž, dodneška nechápu, proč pořádali koncert hudby, kterou upřimně nesnášeli, což bylo patrné na všech, od šatnářek po vedoucí. Asi potřebovali udělat něco "pro mladé". Samozřejmě jsme zase měli nějaké problémy s texty. Jedné soudružce se nelíbil verš: "Ó, jaký báječný ostnatý drát!", tak jsme po dlouhém vysvětlování písničku odložili a nabídli, podle našeho názoru, daleko větší tvrďárnu (jmenovala se "Už ne!"), kterou dáma s radostí odklepla. Koncert byl dost špatně ozvučený, nějak jsme to překlepali a nakonec nám předali diplom za účast. Brácha ho zarámoval do černého rámu s černou stuhou přes levý spodní roh a pověsili jsme si ho do zkušebny.
     Jednou nám Šimurda domluvil dokonce dva koncerty za sebou, v pátek a v sobotu. První v Olomouci, druhý v Ostravě, Jako vždy nastaly těžkosti s odvozem. Kuba nám přislíbil ozvučení, ale auto zase nebylo.
     Jirka Šimurda nakonec schrastil nějakého nešťastníka s nákladní avií, byl to zemědělec, která náklaďák používal na převoz úrody. Jekoliž byla doba sklizně, do odvozu nějaké kapely se mu moc nechtělo, ale odolat Šímově výřečnosti se podařlo málokomu.
     My muzikanti jsme jeli vlakem a odpoledne čekali před olomouckým S-klubem. Ze zátačky se vynořila rachotina s aparaturou na korbě a s Šímou a Kubou vedle řidiče. Ani jsme to nečekali. Odtahali jsme aparaturu a pustili se do zvukovky. Koncert byl docela dobrý. Jeden fanoušek naštval Berťu Ullricha, když za ním přišel a nadšeně mu řekl: "To bylo surer! Skoro jako Cure!" Bertík Smithe a spol nemohl ani cítit; považoval je za podvodníky a pozéry.
     Navíc jsme byli všichni přesvědčeni, že naše hudba nemá obdoby a jekékoli srovnávání nás pěkně sířilo
(Petr Fiala: Taky si na ten koncert pamatuju, ale úplně jinak. Žil jsem v docela slušné depresi a bral jsem prášky, které mě měli "rozveselit" a Berťa měl potíže s páteří a bolest si srážel guajacuranem. Tak jsme stáli oba dva před koncertem na hajzlíku a prali do sebe každý svoje patáčky a na pódiu se pak usmívali je debilci. Po hrání jsme neházeli aparát zpátky na korbu a sledovali lítý Šímův slovní souboj s řidičem, který byl rozhodnutý druhý den do Ostravy nejet. Navíc nedostal prachy za dopravu na ruku, jak bylo dohodnuto, a měl před sebou nějakou hrozně důležitou a neodkladnou zemědělskou robotu na poli. Šíma odvedl dobrou práci a šoféra ukecal. Slíbil mu, bez našeho vědomí, že mu budem na tom poli asi týden zadarmo pomáhat. Samozřejmě, že se tak nikdy nestalo. Druhý den jsme hráli v klubu Delta v Ostravě. Tento koncert natočil na video kamarád z Brna, a tak se i po letech můžu přesvědčit, jak jsme tehdy vlastně hráli. V noci jsme ještě jeli do Havířova, do nějaké hospody, kde probíhala soukromá akce. Pamatuju si, že tam hráli Psí vojáci, hrozně dlouho a nebylo jim nic rozumět. Hráli jsme jen jednu písničku, což se nám v totálně zakouřeném sále plném poloopilých mániček zdálo až až. Pak půlka kapely odjela takřka už ranním vlakem domů a já jsem se zase jednou "ztratil", na pár dnů...)