OBSAH:

2. ČASŤ

SLEPÝ PŘICHÁZÍ KE KYTAŘE
(Napísal Herbert Ullrich)

     Někdy před koncem školního roku 81/82 byli studenti valašskomeziříčského gymnázia (a mezi nimi i já) nahnáni do školní auly, aby se zúčastnili výchovného koncertu, za kterýmžto účelem měla vystoupit hudební skupina touto důstojnou školou zřízená. Všem byl rozdán na stroji opsaný text "Vesnická vendeta" a hudebníci se hotovili začít
     Nejmenší na pódiu byl kapelník, který oznámil, že jsou Koroze a zahrají nám skladbu Vyhořel transformátor. Potom začal řezat do veliké bílé kytary a hrozivě mežet do mikrofonu. Ostatní muzikanti se tvářili, jako by to bylo nacvičené, a svíjeli se za svými nástroji, které přitom vydávaly neuvěřitelné zvuky. Jenom druhý kytarista, pro změnu vysoký skoro do stropu, stál nehnutě, díval se z okna a přitom kvílel nekonformní sólo. To všechno mělo v publiku značný ohlas a studenti se šklebili a chechtali, co jen mohli. Další skladby byly podobně kuriózní a hrdinní muzikanti neztráceli elán, ani když se zlověstně zakouřlo a shořel jeden magnetofon, používaný jako zesilovač na kytaru. Vrcholem dopoledne pak byla opravdu strhují "Vesnická vendeta". To už ale většina odcházela, jekoliž do otevření školní jídelny chyběly poslední vteřiny. Já jsem seděl s otevřenou pusou a poprvé v životě slyšel Novou vlnu.
     Tak se stalo, že jsem v našem Valašském Kocourkově objevil ještě Slepé střevo a Sbor hudby a začal vyhledávat jejich vystoupení, která spíše než koncerty byla hudebními happeningy. Doma jsem vytáhl z futrálu kytaru, na kterou mě kdysi v LŠU učili "Ach synku, synku", a protože jsem byl vždycky takový teoretizující typ, nechal jsem si dávat soukromé lekce od pana inženýra Šoltise, který tehdy hrával po místních zábavách se skupinou Tacet.
     Když zakládal Honza Šoltis svůj Minimální orchestr, nabídl mi místo akustického kytaristy. Hrál jsem pořád dokola pseudobarokní motivek. S jednou jedinou skladbou obrazil Orchestr několik koncertů, až skončili v úplně jiném obsazení v Pakulu na Rockfestu 1986. Díky tomusto souboru jsem se dostal ještě blíž k bigbítu a nakonec mi Fili nabídl, abych hrál v jeho nové kapele.
     Tehdy se zrovna rozpadlo Slepé střevo a bratia Fialovci měli velkolepé představy o nové skupině, která měla být prudce originální a naprosto nejlepší, prostě bomba! Měly tam hrát dvě baskytary (protože Petrovi se už na kytaru hrát nechtělo a Brácha hrál jenom na basu), a taky dvoje bicí. Naštěstí byly velké problémy se sháněním bubeníků a tak jsme byli nakonec rádi, že škopky zůstaly jenom jedny. Když si teď vzpomenu, jak jsme celý "aparát" pravidelně tahali na dvoukolácích po zkušebnách a koncertech, musím ohodnotit nejenom naše svaly, ale i české značky Tesla, Jolana, Amati a další. Vydržely toho hodně.
     Kapela se jmenovala HAPPYEND...! a během své existence se mnohokrát opila, mnohokrát nesešla, několikrát vystoupila a natočila jednu demokazetu. Byly to takové celkově chmurné období, všichni jsme se topili v nějakých průserech a občas si v tom skoro libovali. Kdo neměl žádnou chmurku, aspoň si vymyslel, že má malé péro. V té době přišel Fili s heslem: "Nepropadejte žádné naději!" a jeho texty pro Happyend byly všechny v tom duchu.
     Dneska naprosto nechápu, co nás to srželo, že jsme se scházeli velmi pravidelně (dvakrát i vícekrát do týdne), jezdili ze škol a hodiny společně cvičili v chatce na zahradě u Fialů. Přitom téměř na každé zkoušce někdo (většinou Petr) řeklo, že na to sere a že končí, a když náhodou zrovna nikdo netrucoval, tak byly zase neustále problémy s komoušema anebo s aparátem, zkušebnou nebo rodičema.
S existencí kypely Happyend nerozlučně souvisel taky Šíma, bývalý bubeník Koroze. Šíma s námi nehrál, byl všsk nezvratně přesvědčen, že jsme nejlepší kapela na světě, že musíme mít manažera a že jim bude on. Pracoval jako průvodce ve Štramberku a zděšeným turistům donekonečna pouštěl z kazeťáku naše demáče (občas připomínající industriální hudbu), aby nás postavil. S naší kazetou objížděl půlku republiky a vyřizoval koncerty, ale my jsme za to na něho byli spíš naštvaní, i když teď vlastně nevím proč. Byli jsme velice pomatená kapela, báli jsme se popularity, a nevěděli jsme, jestli chceme koncertovat nebo ne, a s kým jo a s kým ne, jestli o nás mají napsat do Melodie, kde v té době psali hlavně o Pavlu Liškovi, nebo ne atd atd. Aspoň já jsem to nevěděl a ani jsem si neuvědomoval, žo to nevím.
     (Petr Fiala: Ještě přidám svoji verzi vzniku Happyendu. Mimo hrání s Minimálním orchestrem jsme ještě hráli v chatce s Martinem, jen ve dvou. Bicí jsme měli přednatočené a pouštěli jsme si je z magiče. V podstatě šlo o jedinou písničkou Dole, kterou jsme hráli pořád dokola. Hrozně se nám líbila a Happyend vznikl vlastně proto, abychom ji mohli hrát veřejně. Text napsal kamarád Radek Vašek a slova přesně odrážejí stav jeho duše. Mám to text moc rád.)