OBSAH:

2. ČASŤ

MINIMÁLNÍ EPIZODA
(Napísal Martin Knor)

     Po neslavném konci Knorova tělesa jsem téměř rok s nikým nehrál. Až teprve na začátku léta 1985 za mnou přišel Petr Fiala a přizval mě do nového projektu Honzy Šoltise. Honza býval basistou a zpěvákem legendární meziříčské "zábavovky" Tacet, která byla proti jiným výjimečná hlavně výběrem repertoáru, hráli i Sex Pistols a měla obrovský drajv. Teď chtěl Honza ale zkusit něco jiného. Šlo o minimalistickou hudbu a původně se soubur měl jmenovat Valašský Minimální orchestr. Obsazení bylo velkolepé: bicí, basová kytara, elektrický kontrabas, elektrická a akustická kytara, syntetizár, housle, trubka a lidský hlas.
     Hráli jsme jednu Honzovu dvacetiminutovou kompozici, která ve většině instrumentálních partů představovala jedinou figuru opakovanou pořád dokola. V mém případě (elektrická gytara) to byl jeden akord hraný krátkými údery "na druhou". Tyhlety motivky se k sobě postupně přidávaly a když po několika minutách hráli všichni, byla to celkem slušná "stěna". Poté Petr "Krumpáč" Krumpolc hromovým hlasem odrecitoval značně neveselý text. Pro první koncert ve Valmezu jsme přichystali obrovské pozadí ze slepených rolí balicího papíru, které jsme nechali nasvítit a kamarád Zdenča Malík Prevedl bezvadnou stínohru. V nejvypjatějších okamžicích skladby, před závěrem, na baličák nastříkali ukrytí pomocníci barvu. (K osudu zadní projekční plochy, kterou jsme lepili celé odpoledne. Během své produkce ji zcela rozmasakroval punkový havířovský "Radegast". Bylo to stylové a scéna tak opravdu hrála.)
     Skladba měla slušný ohlas. Byly i nabídky na další vystoupení. (Petr Fiala: Jediné, kterého jsme se zúčastnili, proběhlo v Opavě. Shodou okolností jsme dělali support ŽENTOURU. Jejich zvukař z nás byl nešťastný. Každý si zkusil svou jedinou figuru, kterou ve skladbě hrál, a na prosbu zvukaře: "Zahrej něco jinýho!" odpověděl: "Já nic jinýho nehraju!" Když se to opakovalo popáté, zvukař rezignoval a zařadil si nás mezi "nebezpečné" kapely. Žentouři se na to chvíli dívali, ale co si mysleli, nevím.)
     Povzbuzení tímto úspěchem chtěli jsme začít dělat i na dalších skladbách, ale to se v orchestru nepodařilo prosadit. Honza byl příliš silná osobnost, aby si do něčeho nechal kecat. Tak jsme se čtyři muzikanty trhli a založili novou skupinu, která se jmenovala Happyend, podle poslední skladby z kazety Slepého střeva "Nečum a tleskej!"
(Minimální orchestr, už s novými hudebníky, ještě několikrát vystoupil. Naposled na pražském Rockfestu v roce 1986.)
     Jediný z nás čtyř, který do té doby bigboš nikdy nehrál, byl excentrický milovník ovocných vín, Phila Glasse a počítačů - Herbert Ullrich. Podívejme se nyní na jeho cestu do náruče rockové kapely.