OBSAH:

1. ČASŤ

VE SPÁRECH SOCIALISTICKÉHO REALISMU

     Chodil jsem tehdy na gympl, stejně jako mí budoucí spoluhráči. Tento "ústav" byl perfektní v tom, že jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Pokud člověk nebyl úplně blbý, vždycky prolez s dvojkama a nějakou tou trojkou, jak to kdy vyšlo. Vládla tam na tehdejší zaprděné poměry vcelku přijatelná atmosféra, daná pořádáním pravidelných studenských akcí, které byly skutečně dábelské a na které se všichni těšili, solidními vztahy s většinou profesorského sboru a něčím, co bych nyzval "dobrou tradicí naší školy". Proti chudákům ze stavebky, kteří věčně tahali rysy a odpoledne trávili šrafováním a kótováním nebo nepříklad proti gymplu v Rožnově, kde musel určitý počet studentů z každé třídy odebírat Rudé právo, to byla skutečná oáza. Ráno jsme chodili do školičky vzorně včas, abychom mohli otevřít ve sklepní šatně rybizáky, třešňáky a jabčáky popřípadě lahváčky. Bylo třeba pobrat poměry, vznikající i zanikající vztahy, určit další strategii pro příjemný pobyt v učebnách. Minimálním úsilím k maximálním výsledkům až ke konečnému vítězstvý. Když nám doopravdy teklo do bot, dokázali jsme šlohnout z kabinetu sešity s čtvrtletními písemkami z matiky, na hajzlíku je během přestávky opravit a opět je podstrčit zpět. Bylo to o hubu, ale za ty nervy to stálo. To bylo překvápko, když jsme se spolu s ostatními lumpy stali nejlepšími počtáři ve třídě! Jednou jsme sundali ze zdi ve třídě Husáka a zamkli ho do skříně. Poprask! Do třídy vrazil ředitek a zaburácel: "Tak studenti! Kde máte státníka?!" Nechali jsme Gustu pár dní odpočívat a pak jsme ho opět anonymně znovu pověsili.
     Za lehce zapomnětlivou profesorkou ruštiny jsme v pravidelných intervalech chodili pro gramofon (šílený stroj z elektronického neolity zn. Tesla), abychom si mohli pouštět rusky namluvený román. Ona se vždycky divila, jak to, že jsme si ti ještě nepouštěli a my jsme ji do očí tvrdili, že přece ona sama nám minulou hodinu přikázala přijít pro přístroj, abychom si to konečně mohli poslechnout. Asi po šesti přehráních už jsme spolehlivě reagovali na ruské narážky a dialogy. I tupci, mezi které jsem patřil a kteří se nikdy nenaučili pořádně ani azbuku, už veledílo znali téměr nazpamět. V rámci zachování zsravé mysli bylo rozhodnuto s touto "poslechovou diskotékou" přestát.
     Jaké však bylo naše překvapení , když nás v další hodině ruštinárka sjela, proč jsme nepřišli před hodinou pro gramofón. Nevěřila nám, že už jsme si Mladou gardu pouštěli, dokud jsme nepřinutili nejmenovaného spolužáka, který v bratrském jazyce "vynikal" nejvíc, odrecitoval kus textu. Každý čtvrtek jsem ráno chodil do kníhkupectví stát frontu na novinky, pro sebe i pro kámoše, a taj jsem pochopitelně nemohl jít do školy, ale nepamatuju si, že bych z toho někdy měl průšvih. Způsobů, jak vyváznout z maléru, byly desítky.
Nejvíce očekávanými událostmi byly tzv. školní akce, které se konaly při různých příležitostech - vánoce, vítání prvňáků a zvlášť morbidní záležitost, předávání standarty Závodu branné zdatnosti, kterou naše školní družstvo pravidelně každý rok vyhrávalo. Morbidnost spočívala v přítomnosti ruských vojáků z nedaleké frenštátské posádky, kteří spolu se soudruhy z kraje měli tvořit důstojný rámec oslavy, která však vždy proběhla zhruba takto:
     1. Zahájení
     2. Projev nejvýznamnějšího přítomného soudruha, jehož úspěšnost závisela na délce resp. krátkosti pindání
     3. Kulturní vyvložkování - ponejvíce Ivanem Skálou, Miroslavem Florianem, či jiným bolševickým           drvoštěpem
     4. Družba - počátek chlastání, divných tanců, až do apokalyptického konce
     Než jsmen se stal středoškolákem, nevypil jsem dohromady víc než deset piv. To vše se jakoby mávnutím zeleného proutku změnilo a od prvních dnů na škole jsem by zkušenějšími spolužáky stržen do víru skutečného života. Brzy jsem uměl sedět každé odpoledne ve Slávce, popíjet pivo a vést řeči. O muzice jsme mluvili pořád. Do té doby jsem byl analfabetem - ze základky jsem si pamatoval akorát poblouznění Katapultem, což byl vůbec první bigbít, který jsem slyšel. Pak mám ještě silně city k deskám Maraton od Olympiku a Hrr na ně! od Schelingera; ze zahraničních stars jsem uznával Smokie, Bobey M a Beatles. Byl jsem zkrátka pěkně "mimo" a tak jsem ze začátku jen mlčel, když se Fricek s Veseláčem zasvěceně bavili o Rainbow, Párplech, Sabbatech, Floydech a Queenech. Slovo "punk" jsem vyslovoval tak, jak se píše, stačí? Začal jsem si tedy p°jčovat desky, odkroutil jsem si poznávací kolečko, zamiloval si LP Made in Japan od Deep Purple a nořil se čím dál víc pod povrch tvořený výše uvedenými superskupinami.
     Jednou z výborných příležitostí poslechnout si pro našince nedostupnou muziku byly tzv. poslechové diskotéky, které se konaly v M-klubu, epicentru všeho zajímavého kultúrního dění ve městě. Poslechovky dělal Jiří Černý, Jan Rejžek, Miloš Čuřík, Petr Dorůžka a Honza Harák. Každý z nich měl své favority, svůj pohled na hudbu. Poslouchali jsme ji ve výlučném prostředí klubových sklepení, pořádně nahlas z kvalitných beden, a to taky udělalo své. Na pořady se zamlouvali lístky dopředu a nepamatuju si, že by nebylo vyprodáno. Pamětníci si vzpomenou, jaké příšernosti se linuli z rádií, jaká monstra okupovala televizi a jaký svátek to byl, když jednou za čas Supraphon vyprdnul nějakou západní desku. Z téhle všeobecné izolace vyplýval obrovský zájem lidí o jinou hudbu, než jakou servíroval soubor ÚV SSM Plameny, a my valmezáci jsme měli víc štěstí než rozumu, že jsme už tehdy měli ve městě klub, jaký jinde nemají dodnes.
     Pravidelně každou neděli jsem poslouchal, a většinou i nahrával. Půlhodinku s Johnem Kelwayem, hudební pořad českého vysílání BBC. Kromě písniček na přání jsem měl možnost slyšet novinky i zajímavosti. Po čase si s Johnem začal dopisovat. (V létě roku 1989 jsem se s ním v Londýně sešel. Jaké bylo mé překvapení, když mi prozradil, že pochází z Valmezu, chodil na stejný gympl jako já a bydlel v těsném sousedstvý.)
Tak jsem teda flákal školu, víkendy trávil na tanečných zábavách, pařil jako nikdy potom, sháněl pořád nové a nové desky a vůbec jsem nevěděl, že na gymplu už jedna rocková skupina existuje. Jmenovala se KOROZE.