OBSAH:

1. ČASŤ

REZ NIKDY NESPÍ
(Napísal Martin Knor)

     Možná to někomu bude divné, ale já jsem spolu s pěti dalšími spoluhráči začínal s bigbítem ve škole pro hluchoněmé děti. Tedy přesněji v jeho sklepních prostorách, v nichž naše kapela KOROZE měla zkušebnu. Bylo to v roce 1981 a všichni jsme navštěvovali meziřičské gymnázium. Jiří Šimurda, bubeník a organizační motor kapely; Bohdan Mikušek, skvělí muzikant s absolutním sluchem a multiinstrumentalista; Ivoš Chmělař, už ani nevím, na co hrál, asi na kytaru (umí totiž ještě na housle, foukačku a klarinet); Michal Beránek, eskamotér mluveného i psaného slova a baskytarista; Jarda Dohnal, dobrý kytarista a šílený flegmatik. Dokázal hrát sólo a zároveň číst noviny. Pátým členem jsem byl já, M. K. Nor. Naše muzika byla dost podivná. Jak se tehdy vyjadřil můj dlouholetý spolužák a pekelně rychlý kytarista Jarda Smrčka (vlastnící už tehdy kytaru Diamant a lampový zesilňovač): "Vy máte takové ty kytary, co moc nehrajou a tak se do toho musí pořád mlátit." Skutečně, vyloudit z kytary Vikomt pořádný tón je úkol pro kytarového mága. Vzpomínám si, kterak Jarda Dohnal přinesl na zkoušku vlastnoručně vyrobený "bustr". To byla sláva! Bizarní koule z drátů a elektrických součástek, celá zabalená v alobalu, prý kvůli stinění. Signál z kytary, timto zařízením prohnaný, se už kytaře moc nepodobal, ale zase to hrálo déle než několik mikrosekund, což byla průměrná délka tónu našich nástrojů. Stejňe jsme ale toto "zkreslení" později nepoužili, znechucení produkci většiny ostatních meziříčských kapel, hrajících skladby Judas Priest ap. My jsme chtěli hrát jinak. Nebo jsme se na to jenom vymlouvali, poněvadž bychom to stejně technicky nezvládli. Písničky jsme si dělali zásadně sami. Za celou dobu existence Koroze jsme nacvičili jen dvě cizí písně, ali i ty jsme si přizpůsobili. Jedna z nich byla id Inmates a jmenovala se Stop It! Koroze ji předělala zgruntu; název se proměnil ve Stupid!
     Zkoušeli jsme poměrně pravidelně, nástrojové obsazení bylo stabilní, a když do zkušebny dorazil i basista Michal, což se mu vždycky nepovedlo, mohli jsme se my kytaristé věnovat svým Jolanám, a ne jeho base. Úpřimně řečeno, když si člověk na inkriminovaný nástroj zahrál, pochopil důvod občasných Míšových absencí - prostě potřeboval zrekreovat ruce a nervy. Problémy s docházkou na zkoušky míval taky Ivoš, jehož otec nebyl příliš odvázán z hudebních experimentů svého syna. Ivoš to obvykle řešil tím, že si natáhl tepláky a sdělil rodičům, že jde trénovat přespolní běh, načež přiběhl do zkušebny. (Petr Fiala: Jednou šel podobným způsobem "vysypat koš" a vrátil se za dva dny v bídném stavu. Tolik praví legenda.) Náš první koncert byl vlastně takový večírek pro hluchonemé děti, což se může zase jevit jako paradox a dobré téma pro cynika, ale děcka byly opravdu bezvadné, tančily skvěle. Cítí totiž rytmus celým tělem a my jsme to už tehdy docela "solili".
Ani si nepamatuju, kolik jsme odehráli celkem koncertů. Byly to většinou školní akce, taky jsme absolvovali maturitní večírek a dokonce jsme zahráli i na plese gymplu rodičům a přátelům školy. Tenkrát jsme se nesešli všichni, ale měli jsme děsivou chuť zahrát si před takovou spoustou lidí. Půjčili jsme si nástroje od barové kapely, která hrála k tanci, a dali jsme k lepšímu několik improvizovaných kousků. Hrál jsem na basu a asi to muselo být hrozný. (Petr Fiala: Na onom plese se samozřejmě opíjel taky a s hodnocením úrovně vystoupení bych docela souhlasil. Nejlepší na celém jejich účinkování bylo temné pozadí. Korozácí museli dlouho předlouho ukecávat bubeníka taneční kapely, aby jim pučil bubny. Hrozně se cukal, že má nové blány Remo, což bylo Něco! a že teda nakonec jo, ale přes bubny se musejí dát utěráky. Tak je tam dali a kluci spustili. Netrvalo dlouho a v zápalu hry Jirka Šimurda hadry strhal a přece nemohl, aby zatlumené bicí ohrozily celkový sound! Po jeho razantním projevu byly v mělkých, k jazzové hře určených blanách roztomilé důlky a drahé removky byly na dvě věci, jak se říká. Majitel bicí soupravy chtěl Šímu nejdřív zabít, ale pak se nechal ožrat. Akorát furt brečel, jaké měl krásné nové americké blány. To jsme se nasmáli!)
     V počátcích naši "tvorby" jsme hráli spíš pomalejší melodické písně. Námětem textů byla obvykle milostná lyrika. Postupem času jsme v hudbě přitvrzovali, ovlivněni punkem a novou vlnou. Jenomže k tomu se zase nějaké roztoužené bláboly moc nehodili. Takže buď taková píseň zůstala instrumentálnkou nebo se zpívaly nějaké nesmysly. Měli jsme jednu svižnou skladbu ve stylu B 52´s, do které jsme napasovali fráze z poslední lekce učebnice angličtiny pro 4. ročník středních škol. Jmenovalo se to "A do-it-yourself man" a bylo to o tom, kterak otec rodiny - domácí kutil - instaluje ústřední topení, aby uchránil své blízké zimy a chladu. Na tyhle písně jsme si brali speciální kostými - baretky, šílené kravaty a černé brýle, poněvadž "nová vlna" se přece nedá hrát jenom tak v civilu! Sborově jsme anglicky řvali: "Je mi zima!" a "Nedělej to!" Byla to děsná slátanina, ale bylo to anglicky! V létě roku 1982 jsme já a Bohdan absolvovali gympl a přihlásili se na VŠ do Prahy. Koroze se skoro rozpadla, navíc jsme přišli o zkušebnu. Tak jsem se vlastně seznámil s Petrem Fialou. Jirka Šmurda totiž přišel s tím, že zkušebnu sehnal a že je to dřevěný altán u Fialů na zahradě. "A kdo to je, ten Fiala?" ptám se. A Jiří: "No přece Petr Fiala, co se na chmelu vsadil s klukama o tisícovku, že sní tenisku." No to musí být pěkný magor, pomyslel jsem si. (Petr Fiala: Během dvou hodin jsem měl sníst tenisku - číňanku. Kovové součástky jsem jíst nemusel. V případě vítězství jsem měl vyinkasovat 2000 Kčs(!). Vědel jsem, že se mí spolužáci nikdy nedohodnou a že k sázce nedojde, ale přesto jsem je trochu provokoval: Tenisce jsem ukrojil patu, pořádně ji vydrhnul, nakrájel na drobounké kousky a nasypal do piva, které jsem před zkoprnělými diváky vapil. Když spolužáci viděli mou odhodlanost, přešla je chuť sázet se. Z Martinova vyprávění vidím, že celý humbuk mi přece jen jistou "popularitu" přinesl.)
     Šli jsme tedy k Fialům, obhlídnout nové útočiště. Petr nabyl doma, a tak nás jeho brácha Jirka zavedl do dřevěného domku, asi 30 metrů za jejich rodinným domem, kde v místnůstce tak dva krát tři metry byla všude po zemi rozložena jablka z podzimní úrody. Nevěřil jsem, že z toho něco bude a odjel jsem studovat do Prahy. Když jsem se za dva týdny vrátil, byl už altán vyklizený, částečně vytlumený slamníky v oknech a byl v něm nastěhovaný aparát. Hráli jsme bez Bohdana, který dal přednost škole, už jen ve čtyřech. Nové písničky byly rychlejší, dravější. O to těžší bylo psát k nim texty. Proto jsme část z nich zpívali v tehdy oblíbené "svahilštině." Lidi si stejně to svoje "našli." Například když jsme v jedné písni řešili problémy s ženskýma, a objevil se tam slogan "stejně tě dostanou!", hned bylo všem jasné, kdo koho dostane - fízli zatracení!
     Hráli jsme na různých soukromých akcích a občas taky na néčem oficiálnějším. Karel Prokeš, dnes dramaturg valašskomeziříčského M-klubu, tehdy jeho dobrovolný aktivista, dával dohromady tzv. Rocková pódia, na kterých hráli místní i vzdálenější kapely. Série téchto koncertů, které začínali pod lehce praštěným názvem Valašská beatová liga, pokračuje dodnes, a pořád je to dobrá příležitost pro méně zavedené kapely. Vystoupili jsme dvakrát, a mezi ostřílenými rockery tvrdšího zaměření jsme působili jako pěst na oko. Na Rockovém pódiu mělo premiéru i sdružení Petra Fialy a jeho spoližáků z gymple Slepe střevo. Zřejmě si Petr řekl, že když už můžeme hrát my, tak může každý.