OBSAH:

1. ČASŤ

KDO VYDRŽÍ V BOUDĚ?!

     Nejsi daleko od pravdy, Martine. Když jsme se s Jarkem Odstrčilem, známým pod přezdívkou Malý Bidlo, rozhodli, že založíme skupinu, jedním z nejpodstatnějších argumentů byl ten, že už není potřeba umět hrát. Pro výběr spoluhráčů jsme stanovili přísná kritéria - neznalost not, harmonie, odpor k hard rocku, chuť nasrat svým hudebním projevem co nejvíc lidí. Nejdřív nás ale čekala práce nadmíru příjemmná, vymyslet geniální název pro vznikající band. Vzduchem lítaly nejroztodivnější krkolomnosti. Tuhé kozy, Šedá hlava, Ponorka akademika Ticháčka, Radio Tirana byly ty z mnoha nejúspěšnějších. Chtěli jsme hrát pouze svoje skladby a tak už název měl dát jasně najevo, o co jde. Nakonec zvítézil název SLEPÉ STŘEVO, jelikož byl dokonalým symbolem toho, co jsme chtěli hrát. Slepák na nic nepotřebuješ, je to vcelku zbytečnost, ale když se zanítí, může tě pořádně potrápit.
     Bylo jasné, že kapela z takovým názvem nemůže být žádná měkkota. Malý Bidlo hrál na basu, protože jeho starší brácha Radek hrál taky na basu (o pár let později zakládal Mňágu), a tak si ji půjčoval a trochu ji zvládal. já jsem neuměl hrát nic, ale nijak mě to netrápilo. Psal jsem si občas denníky a v nich byly zárodky příštích textů. Scházeli jsme se v boudě na naši zahradě, kde zkoušela Koroze. Půjčovali jsme si nástroje i aparaturu a "hráli" jsme. Spíš jsme se seznamovali s nástroji. Zpočátku nás do boudy chodila hromada, každý "urval" nějaký nástroj a už to jelo. Disharmonie a falše duněli v miniaturní zkušebně, kterou jsme ješté "dovybavili" dalšími matračkami, okna jsme zatoukli a přes všechno jsme namlátili plata na vajíčka ukradená ze samoobsluhy U tří čarodějnic. Otec, který chtěl v chajdě chovat čuníka, slepice a králíky, se raději ani nepřibližoval, aby ho netrefil šlak. Ze stropu visela na bílém drátu jedna zoufalá šedesátka, a někdy jsme zhasli i tu, a dělali jsme kravál při svetle zelených magických "očí" starých zesilovačů. Ten kravál, to byly zběsilé omprovizace bez konce a začátků, obávám se, že často i bez prostředků, ale mělo to něco do sebe. Poslouchali jsme jeden druhého a snažili se doplňovat. Občas jsme se báječně shodli a nikdo nechápal, kde se vzala tá náhlá, třebas jen desetivteřinová souhra. To jsme přestali hrát a vzrušeně jsme se přeřvávali: "Vole, slyšels to?! Jaks to hrál?! To sedělo, ty vole, to sedělo! Jak prdel na díře!" Pokoušeli jsme znovu zahrát ty momenty , které nás při improvizování zaujaly a nevědomky jsme tak vlastně skládali, zatím ještě bez smyslu pro stavbu skladby. Určitý motiv jsme mleli furt dokola a každý hledal nejvhodnější způsob, jak ho doplnit. Někdy nás v temné místnosti řádilo až deset. Škoda, že nás nenapadlo natáčet si to.