1. ČASŤ
TEN NE, NEMÁ RYTMUS
Na saxofon hrál Hynek Hulík, kdysi chodil na lidušky na klarinet, ale přísahal, že si z výuky nic nepamatuje. Původně hrál v chajdě většinou na bubny, ale uměl jen jeden rytmus, který jsem se nakonec naučil taky, tak sám uznal, že ságo bude pro něj vhodnější. Dalším stabilním členem se stal Ivoš Chmelař, který, jak už prozradil Martin Knor, uměl hrát skoro na každý nástroj a hlavně se nebál zpívat. Měli jsme rozpracovaných několik témat, ale všechno vázlo na chybějícím bubeníkovi. Žádnou starou páku jsme lanařit nechtěli a mladí bicmeni se ve městě nevyskytovali, aspoň jsme o žádném nevěděli. Až jsem jednou přišel na to, že ve zkušebně hraje tajně na basu můj brácha se svým kamarádem ze základky Karlem Mikušem - bubeníkem! Karel chodil na gymplu do prváku, měl 14 let a období vzrůstu ještě před sebou. Když jsem o něm řekl Hynkovi Hulíkovi, zamračil se a řekl: "Ten ne - nemá rytmus!" Zeptal jsem se, co to znamená, že namá rytmus. "To znamená, že z něho nikdy nic nebude," řekl Hynek. "Myslím pořádný bubeník, necítí to." Sám jsem měl, poté co na mě zbyla kytara, jisté problémy trefit se byť jen na prázdnou strunu, a tak jsem moc nevyskakoval. "A slyšels ho hrát?" zeptal ksem se. "Ne, ale znám ho," odsekl Hynek. "Aha, no... tak ho aspoň vyzkoušíme, co říkáš," dorážel jsem. "Tak jo, dobře... a dej mi startku," uzavřel debatu Hynek. |
