Biografia - Mňága & Žďorp |
Z nejhoršího jsme uvnitř (Petr Fiala)
OBSAH:
1. ČASŤ
HREJTE SI KDE CHCETE, ALE TADY NE!
Na začátku roku 1985 jsme už hráli podstatně jinak než v začátcích. Daleko víc melodicky, písničky měly konzervativnější stavbu "verze - refrén - verze - refrén - refrén", řečeno velmi zhruba. Naučil jsem se dokonce na kytaru prvních pár akordůc (asi po roce hraní) a zkoušeli jsme občas zazpívat nějaký sbor nebo, nedej bože, umístnit do písničky kytarové sólo. Zkrátka, přiblížili jsme se poněkud "normální" písničce, i když jsme stále aranžovali jak nás napadlo, protože ono je to tak opravdu nejlepší. (Zpětně si teď uvědomuju, že toto období bylo jakousi první etapou dnešní Mňágy.) Hráli jsme v Brně, Ostravě a doma ve Valmezu. S tím, jak se proměnila tvorba, začal být aktuálnější problém slušného nazvučení. Zvukaři se většinou považovali za nekorunované krále koncertů a v drtivé většine věděli všechno nejlíp. Nejhorší byli ti, kteří se živili ježděním s profesionálníma skupinama a pro které byly vystoupení amatérských skupin pouhou příležitostí snadného výdělku. Jeden takový trouba ná skřížil cestu při brněnském koncertu na podzim 84. Při písničce "Čest a sláva" se něco na pódiu odporně ozývalo ze všech odposlechů. Museli jsme přestat hrát, protože to fakt nešlo. Stáli jsme před lidma jak péra a nevěděli, co si počít. Ivoš sebral odvahu a řekl do stále pískajícího mikrofonu: "Pane zvukař, nám tady na pódiu něco píská." "No, to slyším," uslyšeli jsme v odposleších zvukařovu odpověď. Další minutu se ni nedělo. Až na to nepřetržité pískání. Pak jsme se ozvali znovu, mysleli jsme si totiž, že zvukař pracuje na odstranení poruchy. "Pořád to tady píská." - "Slyším, slyším." - "A co máme dělat?" - "No, to už je váš problém," ozvala se od mixu odpověď. Úplně ožralý zvukař od profi kapely JAZZ Q se dobře bavil. Odešli jsme z pódia a netušili, co se bude dít. Naštěstí byl v publiku náš známý Petr Werner, jedna ze zvukařských výjimek potvrzující pravidlo. Přišel na jeviště, vazbu odstranil a my mohli pokračovat. Na jaře 1985 s námi začal zkoušet jako zpěvák Karkula. Přišel ale do období těžké ponorkové nemoci. Zkoušky se nám moc nedařily. Pryč bylo nadšení ze začátku, kdy jsme na každou zkoušku museli přijít o dvě hodiny dřív a topit, nebo na dvoukoláku přemístit před zkouškou aparaturu do půjčené zkušebny a po zkoušce ji zase vrátit. Dnes si myslím, že to byla první vlna únavy z celkové podivné reality a své sehrála i skutečnost, že jsme do muziky zatahovali své osobní problémy a nedorozumění. Taky jsme nevěděli, jak dál při skládání nových písniček a nezkoušeli jsme taky už tak často jako dříve, kvůli školám. Karkula se tehdy právě přestěhoval do Ústí nad Labem, ale jezdil jednou za čtrnást dní na víkend, který jsme, teď většinou bez valných výsledků, strávili ve zkušebně. Snažil se dát našemu snažení nějakou formu, ale už to nešlo a po dvou měsících jsme se dohodli, že se rozejdeme. Nikdo z nás si neuměl představit život bez hudby, ale dohromady jsme hrát nechtěli. Domluvili jsme se, že se pokusíme uspořádat poslední koncert, kde přehrajeme všechny skladby z minulých dvou let, a že všechny písničky natočíme. Hrát se mělo v Brně. Už dvakrát se nám tam nepodařilo vystoupit díky "péči" místních orgánů StB, ale tentoktát mělo všechno vyjít, dokonce jsme sehnali i nějaké razítko coby zřizovatele. Koncert domluvil opět Franta Matušík. Zahájili jsme mohutné přípravy. Spojili jsme se se zvukařem Láďou "Kubou" Kubíkem, který zvučil tancovačkovou kapelu Žu Žu a který nám slíbil pomoc jak při nahrávání, tak i při koncertu. Aparaturu měl, ale obrovský problém byl dovoz. Dva dny jsme nepřetržitě sháněli nějakého dobráka, který by nás odvezl, nebo aspoň půjčil auto. Jezdili jsme vlakem i do okolních vesníc, protože nám někdo dal tip, a zpátky jsme v noci museli do Valmezu pěšky, protože už nic nejelo. Bylo to docela zábavné. Povídali jsme si, cesta po beskydských kopcích pěkně ubíhala, hvězdičky svítily a my jsme furt nevěděli, jak se do toho Brna dostaneme. Nakonec, až den před koncertem, jsme přes moji matku sehnali gigantický přívěšný vozík. V den koncertu jsem musel být ráno ve škole a shánět zápočty. Šel jsem si nejprve pro ten nejsnáze dosažitelný, ale sotva mě vyučující uviděl, vyrazil mě z kabinetu, že jsem se nestačil divit. Za rameno mě vyvedl na chodbu a ještě než za sebou zavřel, otočil se a řekl: "Vám to nedám, kdybyste se rozkrájel!" Polilo mě horko. Tak už je to tady! Co teď?! Neztratil jsem naštěstí hlavu, rychle se poradil se staršími kámoši, kteří v tom uměli chodit ("Nedělám první ročník poprvé!") a už za hodinu jsem odevzdával na děkanátu žádost o přerušení studia z vážných rodinných důvodů. Odsvištěl jsem do Valmezu, abych se připojil k přípravám na odjezd do Brna. Půlka bandu musela jít vlakem, protože jsme měli jen jedno osobní auto a vozík, na který jsme naskládali celý PA systém, všechny ty velké bedny, mix, bicí, komba a nástroje. Když byla pyramida hotova, omotali jsme ji dekama a převázali kilometrovým provazem. Celé to bylo neskutečně vysoké a všichni jsme přemýšleli, jestli po trase nemůžeme narazit na tunel. Také stabilita vozíku a jeho přetíženost nám příliš optimismu nedodávaly. Řekl jsem: - "Kubo, s tím nedojedem ani do Hranic!" - "No a co!" zpražil Kuba, a jeli jsme. Na klíně jsem měl dvacetikilový kotoučový magnetofon Akai GX 620, určený k nahrání koncertu. Hudebníci na zadních sedadlech byli zavaleni vrstvou kytar, kufříků, tašek a batohů. Sotva jsme vyjeli, začalo pršet, deky nasákly vodou a vítr je servával z beden, takže vesele vlály a pleskaly, a my si připadali jako na lodi. Nemožneé se přece jen stalo skutkem a po strašidelné jízdě náš karavan zakotvil před vysokoškolskýma kolejema na Lenince. Odtahali jsme aparaturu do sálu a Kuba ji začal zapojovat. šli jsme do nedaleké hospody Čtverec na panáka. Cestou zpátky jsme si na chodbě na kolejí všimli malého plakátu avizujícího náš koncert. Ze srandy jsme krycí název "Rytmus 85" přepsali propiskou na "Slepé střevo". My kreténi! Viděli jsme, jak si to čtou svázačtí pořadatelé a běží pro svého šéfa, vedoucího V-klubu, což byl nějaký koblih z "celoškoláku", jak se říkalo. Ten si přečetl přepsaný plakátek a šel telefonovat. My blbci jsme se bili do palic a urychleně se připravovali na hraní, ale do začátku koncertu chybělo ještě dost času. Do dvaceti minut dorazili tři (!!!) auta. Jedno z národního výboru, druhé přivezlo děkana a v třetím se dostavili tajní. Uspořádali malé jednání přímo před klubem, ale netrvalo dlouho. Pak přišel někdo z pořadatelské služby a řekl, že se ztratila povolovačka a že třeba vyřídit novou, což se už nestihnem, a tak se musí koncert přesunoutna jiný termín. To bylo moc na mě. Šli jsme s ostatníma za těma zkamenělinama, které stály v hloučku na chodbě a ptali jsme se jich, co se vlastně děje. Bylo jich kolem deseti chlapíků a jedna ženská, taková ta klasická píča z "emenvé", která na nás hned mečívým hlasem udeřila, že toto na akademické půdě nepřipadá vůbec v úvahu, a tak podobně. Plešouni kolem ní mlčeli a postupně si nás měřili. Bylo nad slunce jasné, že si nezahrajeme, ale přesto jsme se s Kakulou vydali do osmého patra, za oní svazákem, který telefonoval a který zřejmě i ztopil povolovačku. Otevřel nám a hned si uvedomil, že to neměl dělat. Ještě ve výtahu jsem byl pro to, dát mu aspoň pořádně do huby, ale když jsem ho viděl, jak koktá, vymlouvá se a celý rudý vysvětluje, že on chce jenom dostudovat, nenarazit, proprdět životem za vlídného dozoru soudruhů, mít se dobře a jezdit na dovolenou do Bulharska. Už jsem nevěděl, co bych řekl. Karkula šel a otevřel dokořán okno a výhružně se zeptal: "Tak jak to bylo, chlapečku?" A významně se podíval na otevřené okno, kterým dovnitř pršelo. Ale ten kluk byl tvrďák a nic nám neřekl. Asi četl "Reportáž psanou a oprátce"... Vrátili jsme se do klubu. Členové kapely tahali aparát zpátky na vozík a každý musel projít chodbou kolem těch lidí v oblecích, kteří jen mlčeli a čekali, až vypadneme. Jistota je jistota. Chodili jsme kolem nich s kytarama, zesákama a potichu jsme mumlali ty nejsprostější madávky, jaké jsme znali. Potichu, ale tak, aby to dobře slyšeli ti, jimž byly určeny. Ale byli to dobří soudruzi. Nehnuli ani brvou. Broňa, se kterou jsme znovu nacvičili staré songy a která měla taky vystoupit, jim nadávala nahlas a provokovala je a ptala se jich, jestli zítra půjdou do prvomájového průvodu. (Bylo totiž 30. dubna.) Nevšímali si jí. Jedno obtloustlé zvířátko jí řeklo: "Hrajte si, kde chcete, ale tady ne!"
|