OBSAH:

1. ČASŤ

NEČUM A TLESKEJ

     První půlku demokazety Slepého střeva Nečum a tleskej! tvoří písničky z bodobí Rytmusů 84 a 85, a nahráli jsme je nedlouho před nešťastným brněnským pokusem o koncert. Tuto strani jsme pojmenovali Greatest hits of Rytmus 85. Se vším nám hrozně moc pomohl Kuba, který nám zajistil zkušebnu skupiny Žu Žu, kterou zvučil. Dvě místnosti, režie a vlastní studio, oddělené zdi s oknem. Bylo na tehdejší poměry dobře vybavené, s kvalitním mix-pultem Allen Heath, slušnýma mikrofonama Neumann a zpěv a se solidníma aparaturama na kytaru a basu, které nám půjčili kluci z Žu Žu. Jakousi produkci či supervizi měl Karkula, který už v pár studiích byl a měl nejvíc zkušeností. S nahráváním nám přijel pomoct i Karkulův kolega z Třirychlostního Pepka Jirka Prokš alias Bobeš z Havířova. Obsluhoval magneťáky a znal všelijaké bizarní triky, jak nahrávku vylepšit. Byl taky výborný basák, hrál v punkovém Radegastu a později i v první, a podle mého nejlepší sestavě Masomlejnu. Taky nás přijel podpořit Standa Filip z brněnských Ještě jsme se nedohodli, který hlavně během nehrávání šíril dobrou náladu a nepřetržitě vařil čaj z šípků (říkali jsme mu "čípkový čaj"), které sbíral v okolí studia. (Jednou se ovšem vydal trochu dál, nevšiml si cedule "Vojenský prostor" a byl při zběru odchycen hlídkou v džípu. Zrovna tam asi nacvičovali pochod na Washington, nebo co.) Točili jsme všichni a všechno naráz na již zmíněný kotoučák Akai. Když někdo udělal chybu, museli jsme začít znovu. Před nahráváním jsme ale hodně cvičili, Karel s bráchou uměli zahrát všechny písničky v pohodě bez ostatních a tak to vcelku šlo. Pracovali jsme nepřetržitě celý den a noc. Nad ránem jsme si trochu zdřímli v nedaleké chatce a do večera, kdy jsme museli magneťák a další vypůjčené zařízení vrátit, jsme to v klidu stihli.
     Polovinu práce jsme měli za sebou. Zbývalo natočit staré písně ze začátků Slepého střeva. V Jasenici už to po stížnostech sousedů na výskyt mániček, noční kravál a ježdění aut po vesnici nešlo. Bobeš slíbil, že něco vymyslí a tak, když jsme s kapelou přijeli do Havířova, bylo už všecno připraveno. Nastěhovali jsme se do do druhého poschodí budovy havířovského Svazarmu, které jsme bleskově upravili podle našich potřeb. Vyházeli jsme všechny židlea stoly na chodbu a pomocí skříní vytvořili z jedné velké místnosti dvě menší. Do jedné jsme umístnili bicí a basové kombo, do druhé kytaru. Zpěvákům jsme vyklidili kumbál na košťata na chodbě, postavili jim tam mikrofony a zavedli sluchátka. Chudák Bendžo musel odehrát nějaké písně ve tmě na schodišti, protože tam byl hrozně hezký prirozený dozvuk. Zbylé písně odehrál v jedné místnosti se mnou - kytarou. Další místnost jsme zařídili jako režii. Tam byl mixpult a Kuba a Kakula a Bobeš. Pozdě odpoledne jsme začali točit první písničky. Stejným způsobem jako v Jasenici - na živo. Přišel se na nás podívat i pan Petr Václavek, který budovu Svazarmu vlastně zařídil. Byla to zvláštní postava. Dlouhé léta byl v SNB a pak od nich odešel. Nikdo nevěděl, jestli je s nimi ještě v kontaktu. Bylo to podivné jako všechno v té době.
     Točili jsme a zničehonic uprostřed jedné skladby přestal Ivoš zpívat. "Stop! Co je?!" ozvalo se z režie. Ticho. Najednou se rozletí dveře a v nich stojí dva esenbáci a nestačí se divit.
- "Co to tady je? Co tu děláte?!" obořili se na nás. No nazdar, průser. Je po natáčení. Vtom z režie dorazil Petr Václavek.
- "Á, dobrý večer, soudruzi. My tady máme natáčení pro potřeby Svazarmu. Pojďte, pojďte, já vám to vysvětlím." Odvedl je do režie, kde byli nejmíň deset minut. Čekali jsme shromáždění kolem bubnů a spřádali teorie, jak to může dopadnout. Bobeš nás uklidňoval. Pak vešli znovu do místnosti oba pendrekáři s Václavkem v zádech a omluvili se nám, že nás vyrušili od práce, že jim zavolal vrátný z protější nemocnice, že se ve Svazarmu svítí a že to museli prověřit, to se nedá nic dělat, tak ať se daří a nashledanou a odešli. Jen jsme zírali a pak jsme se váleli smíchy, když nám Bendžo popisoval, jak byl vykulený, když stál na schodišti, prděl na ságo a najednou jdou proti němu po tmě dva esenbáci, kteří byli skoro víc vykulení než on. Bendžo jim naznačoval, aby byli potichu, protože se točili, a oni fakt chvíli čekali co bude, Bendžo taky čekal až přijde pasáž, ve které hraje, nakonec to policajti nevydrželi a vpadli do studia.
     Po tomto osvěžujícím extempore jsme vesele točili až do šesti rána, kdy musel Bendžo odjet na jakýsi sraz ochránců přírody. Nahrávka z Havířova je o poznání syrovější, což je dáno jednak charakterem písniček, jednak špatnou akustikou betónové budovy Svazarmu. Natočených osmdesát minut hudby jsme za dva měsíce smíchali opět v Havířově, tentokrát ve zkušebně Bobšova Radegastu, na zámečku v Životicích. Bylo to několik vlhkých místností v lehce zchátralém velikém starém domě - zámečku. Místnosti byly všelijak vytlumené. Budova byla součástí JZD, jned vedle, přes vyasfaltovaný dvůr, chrochtali v prasečáku čuníci. (Tohle místo se později mělo stát pro něktoré z nás druhým domovem. To jsme ale tehdy vůbec netušili.) Míchačky trvali noc a den a noc, a byl to pěkný záhul. Nahrávky starých skladeb jsme doplňovali o různé zvuky a pazvuky - chrochtání prasat, kostelní varhany, televizní znělky, všelijak jsme zpomalovali a zrychlovali pásky, poštěli je pozpátku a tak dál. Ve dvě v noci jsem si šel ven odpočinout. Lehnul jsem si na ještě teplý asfalt, díval se nahoru na hvězdy, tprava kvičeli vepříci, zleva se tlumeně ozývali zvuky našich skladeb a zeměkoule se dál hnala pustým vesmírem.
     Kazetu "Nečum a tleskej!" složenou ze dvou častí ("Latrina magika" - staré písně; "Greatest Hits Of Rytmus 85" - nové písně) jsme vybavili tištěným obalem a vrhli ji do alternativní distribuce jakou byly Chadimovy "Fist records", distribuce Petra Cibulky a později i naše vlastní "Rytmická mládež". Slepé střevo přestalo existovat.