OBSAH:

2. ČASŤ

17 B

     Bohužel musím zas napsat něco o sobě, aby milý čtenář pochopil různé souvislosti a zákruty a vzlety a pády, jež tvoří životy většiny z nás. Po přerušení školy v roce 85 jsem dva měsíce pracoval jako skladník v Potravinách. V podstatě do první výplaty. Byla tak malá, že jsem se rozhodl podat okamžitou výpověď a vybrat si zbytek odměny za práci v naturáliích. Poměrně slušně jsem sebe i kamarády zásobil kávou, čokoládou a různými cukrovinkami. Poté jsem se stal dělníkem v Tesle Rožnov, v oddělení výroby barevných obrazovek. Kdo viděl Chaplinovku “Moderní dobu”, dovede si pásovou výrobu představit. Bylo to bláznivé, celou směnu člověk dělal skutečně jen několik “svých” pohybů, pořád dokola ve stejném tempu, pás jel a jel a přivážel nové a nové obrazovky. Obzvlášť noční směny byly chutné, i když jsme samozřejmě dělali tak, abychom se trochu vyspali. Pracoval jsem tam asi rok a kousek, pak už jsem se doma v noci budil a viděl po pokoji jezdit vozíky s obrazovkama; taky mi vadilo věčné buzerování a doprošování se výměn směn kvůli muzice, taky jsem vypadl. Dodnes mám v paměti půlhodinové cesty narvaným autobusem z Valmezu do Rožnova, v pět ráno, tma a zima, a východisko nikde. Ani nevím jak, ale stal jsem se potom topičem v Okresním stavebním podniku, v provozovnách skoro už za městem. Byla to vcelku pohodová práce, v kotelně jsem byl sám a mohl jsem si tam dělat co jsem chtěl, a díky mechanizaci jsem se ani moc nenadřel. Pouze když v zimě 86/87 udeřily dvacetistupňové mrazy, to byla pekárna, jelikož zamrzelo zamrzlo nekvalitní uhlí, kterým jsem topil a já ho musel v jednom kuse rozbíjet železnou tyčkou. Navíc to svinstvo nechtělo pořádně hořet, a tak měli dělňasi v dílnách pěknou kosu a chodili a mlátili do dveří kotelny (prozřetelně jsem zamkl) a nadávali mi. Se začínajícím jarem ale práce ubývalo a stačilo se v práci ukázat jednou za den, přiložit a zase zmizet. O moc míň peněz už jsem dostat nemohl.
     V půlce února 87 jsem se ocitl v zařízení lidově zvaném blázinec, oficiálně Psychiatrická klinika, v Kroměříži. Už delší dobu jsem totiž ve Valmezu chodil na pravidelná psychoterapická sezení. Měl jsem často deprese a toto líčení navíc bylo jedinou možností úniku před lidově demokratickou armádou. Neřekl bych, že jsem měl větší duševní problémy než jiní lidé, ale pokud jsem nechtěl jít na vojnu, bylo lepší se se svými názory a úvahami před lékaři příliš netajit.
     Nakonec jsem se tedy ocitl jednoho rána před bránou ústavu, pár knížek a půjčeného walkmana v igelitce s sebou. Vzhůru dolů!

čtvrtek 26. 2. 87
     Čtvrtý den v pekárně. Celý den chodím, postávám nebo sedím ve dvou propojených místnostech. Nedělá se tu nic. Půl hodiny denně tělocvik, žrádlo, prášky, zbytek čumění do blba. Všichni tu chodíme v teplákovkách nebo v jiných podobných starých a sepraných hadrech. Jeden člověk celý den sedí na židli, hlavu podloženou kapesníkem, ukazováky zarvané v uších, nejí, jen pije a prstem sbírá drobky po stolech a po zemi. Včera zdrhnul pan D. Když mě přijímali, zrovna byl na ošetrovně a ukazoval doktorce břicho, přes které měl pořádnou jizvu (tu si udělal sám, protože měl v žaludku moc těkutin...). Strachoval se, že má ucpané střeva, tak mu doktorka předepsala švestkový kompot. Většina lidí celý den chrápe v křeslech nebo chodí sem a tam a zpátky. Na oknech mříže, zamčené dveře. Jsou tu taky alkoholici a lidi, co mají “ochranku”, soudní dohled nebo co. Je tady asi patnáctiletý kluk, oprsklý a drzý, mám pocit, že je ztracený. Pan M. se posrává. Ošetřovatelé se mezi sebou baví o tom, že dlouho nevydrží. Jeden hrozně tlustý chlap s černýma zapadlýma očima tvrdí, že má patnáct matek, zdá se mi to přehnané... V úterý byla “kulturní terapie”. Vrchní sestra provedla dokonalý rozbor a oslavu února 48. Možné je asi opravdu všechno. B. je na dně, věčně somruje startky. Kdybysem byl debil, moh bysem ho fackovat. Spát chodím ve 20.00, vstává se v 6.00, ale už od pěti otravujou somráci cigaret, humus. Jeden mukl vypadá jako Lino Ventura. Sedí se mnou u oběda, nosím mu to. Ani se nepohne, dokud to před něho nenasázím, pak to všecko natlačí a já to zas odnesu, to se mám! Nadávám mu, ať něco taky dělá, ale nežijeme v jednom světě, zdá se. Nemluví, nereaguje, nic. Včera jsem se díval na televizi, na večerníček, Bob a Bobek, králíci z klobouku, nic se jim nedařilo a Bobek povídá: “No jo, Bobe, nikdo nás nemá rád.” Načež pan Š. se skelným pohledem a rozcuchanýma vlasama řekl: “No, já bysem si teda králíka dal.” Pohoda. Napadlo mě, že první, co člověk udělal, bylo, že překročil bludný kořen.

pátek 27. 2.
     Někdo se Š. zeptal, kolik vlastně propil a on řek: “Naposled to bylo dvacet tisíc, prachy z pojištění co mi matka spořila.” Sem mu řek: “Tos moh mít auto, ty vole!” A on mi s tím svým tupým úsměvem odpověděl: “Takových aut už jsem moh mět...” Ve středu jsem byl na vycházce! L. se nechal podrápat kočkou, tak mají ošetřovatelé bobany, aby nedostal vzteklinu A L. chodí po oddělení a vždycky šáhne na nějakého starého cvoka a řekne mu: “Tak, a teď máš taky vzteklinu a budeš muset jít na operaci!” Staříci vřeští a zdrhají před ním. Bigr a řev a zmatek. F. mi vykládá o svých továrnách na Venuši, nejdřív si myslím, že si dělá psinu, protože je to tak ze špatného vtipu, ale ne. Motá o vesmíru a sluneční soustavě a najednou se s ním překotí židle, na které se celou dobu houpe. “Tak se zavolej na Mars, ať tě někdo zvedne!” Všichni se řehtají. F. se plácá na zemi a nikdo mu pomoct nepřiletí. Znovu jsem začal kouřit, zatím to držím na pěti denně. Jeden borec, vyschlý drobný stařík, je tu přes deset let. K.O. Ve středu mě taky navštívil Berťa Ullrich - POHODA! Hrajeme trochu šachy.

sobota 28. 2.
     Dneska, vlastně už včera večer začalo sněžit, už je všecko bílé, na holých větvích sedí ruské vlaštovky a krákají, mrchy. Představoval jsem si dneska, jak se vrátím a co budu dělat, snad mi dají tu zasranou “modrou”. Zas hnípeme v křeslech a nic. Mozkové buňky pomalu odumírají. B. je na sračku, pan N. se třepe, taky V., který se mnou obědvá, se třepe ja sulc. Kino

středa 4. 3.
     Dnes mi psycholog sdělil, že vojna v mém případě nepřipadá v úvahu, což si myslím taky a hned je mi trochu hej! Objevil se tady další meziříčák - Jindra. Kecáme o muzice.

pátek 6. 3.
     Dneska jsem byl celé dopoledne na nákupech - v kantýně, s panem L. alias Bohušem. Kafčo v bufíku, žádný spěch. Bohuš je OK, akorát je moc slušný a tak ho svět občas trochu převálcuje, ale mám ho rád. Furt počítá prachy, abychom všem vrátili dobře. Taky jsme nakupovali pro “dvanáctku”, to jsou na doživotí, beznadějní, smutní, kouří jak fabriky a jeden vypadá jako Rasputin. Zapoměl jsem napsat, že je tu často dost zima, což je k hovínku, jelikož do betle se přes den nemůže... venku zase sněží! Pan G. byl 13 let v krimu, deset za krádeže a tři za útěk, teď má rok ochranku tady. Ptal jsem se ho, co `kradl a on, že nic, že vykrad samošku, tak povídám, vole, za sámošku by ti nedali deset roků a on na to, že prej jich bylo padesát čtyři, těch sámošek, tak to už chápu. Jsem z něho na větvi, je pořád v klidu a vyrovnaný. Do basy šel v jedenadvaceti. Včera zemřel pan M., ke konci už se zastavoval v chůzi, stál hodinu uprostřed místnosti a sliny mu visely od pusy. Umřel v osm večer, našel ho Jaryn, tahal ho za pyžamo a smál se: “Jé, on je tuhej!”
Seděl jsem zrovna na kuřárně, tak jsem se šel taky podívat, bylo to mrtvé tělo, to známé Snowdenovo tajemství, člověk zmizí a nic. Nechali ho přes noc v koupelce, ráno ho “havrani” odnesli. Někdo přijde a lehne si na jeho postel. Museli jsme S. vyhodit při obědě od stolu, už se to nedalo.

neděle 8. 3.
     Byli tady rodiče se ségrou, ta byla zklamaná, že nikdo nevyvádí. Přivezli mi buchty, tak hned Ládínek přisupěl a somroval, musel jsem mu dát, abysem se ho zbavil. Večer je mi smutno, jdu si rači pro “žihadlo” a mažu spát. Pan P. je skvělý, furt se směje a vypráví mi o svém zkaženém životě koktajícího přecitlivělého děcka; kojeňák, děcák, polepšovna, pasťák, blázinec. Jsem z něho hotový a mám radost, že to zvládá. Jen se culí: “Rači se směju, už jsem se nabrečel dost. A dej mi marsku!” Pan Z. je bývalý esenbák, chlubí se jak vyváželi máničky v sobotu po zábavách za město a mlátili je, tak se s Jindrou domlouváme vždycky, když jsem s ním o samotě (hlavně v kuřárně - malinká špinavá a smradlavá místnůstka), mu nadáváme, jak nejsprostěji umíme. Je z toho v šoku a hned si běží stěžovat na oštřovnu, načež se přiloudá maník a povídá:
- “Vy ste mu něco říkali?!”
- “Ne, my se s ním nebavíme. O co jde?!”
- “Ste mu prej nadávali.” Z. přikyvuje a říká, že jsme hajzli.
- “On nám nadává, právě teď,” říká Jindra a dosává: “Dyť je to magor.”
Konec představení, ošetřovatel odchází a my zas čekáme, až bude Z. osamotě, abychom ho pořádně setřeli, fízla vylízaného.>

     Tolik zápisky z modrého sešitu , který byl se mnou. Kromě jiných, zatím nezveřejněných písniček, jsem na 17 B napsal taky “Výhledově”. Vrátil jsem se čtyři dny před třiadvacátými narozeninami a měl jsem silný pocit, že zvládnu všechno. Dnes jsem rád, že jsem tam byl a že jsem to viděl a zažil, a nestydím se za to. Pouštěl jsem “bláznům” z walkmana různé písničky a nejvíc zabodovala Sunday morning od Velvet Underground. Vždycky navečer se trousili zoufalci a prosili: “Pusť nám písničku.” Tak jsem je v šatně u plechových skřínek, kde bylo víc klidu, posadil na židli, nasadil jim sluchátka a pustil Velvety. Se zadřenýma očima to poslouchali, a když skladba dohrála, žekli: “To bylo hezké. Pustíš mi to ještě?” Byli to třeba padesátiletí chlapy, zavření v pekárně spoustu let, ale ještě v nich něco zbylo. Taky jsem se domluvil s Jindrou, že až se venku setkáme, zkusíme dát dohromady nějakou šílenou kapelu. Což se stálo.