OBSAH:

2. ČASŤ

SMRT MLADÉHO SEBEVRAHA

     Takový název vymyslel pochopitelně Jindra Spilka, zpěvák, textař a duše kapely. Hudbu vymýšlel Čert, vlastním jménem Roman Mórocz, který drhnul kytaru, a to pekelně rychle. Rytmiku tvořil Happyendem vycepovaný Čeči a já na baskytaru. Zkoušeli jsme opět v boudě a repertoár byl díky zanícení dvou hlavních autorů velmi rychle hotov. Vzali jsme si všichni dovolenou a deset hodin denně dávali dohromady kolekci běsných punkových písní s texty na hranici normálnosti a psychické poruchy. Jindra si nekladl žádné zábrany. Nebyl to podle mého laciný exhibicionismus, ale opravdová výpověď. Po týdnu zkoušení jsme měli půlhodinu písniček a rozhodli jsme se hrát dohromady, čímž vznikla bláznivá koláž různých temp, zvratů a zvratků. Hráli jsme pořád dokola, dokud mohl Čeči a dokud mohl Čert. Oba končili zkoušky úplně našrot. To, že jsme hráli všecko dohromady bez přestávek sice obrovsky přispělo k tahu a napětí skladeb, ale na druhou stranu nikdo nesměl nic posrat, jelikož by se všecko rozsypalo.
      Poprvé jsme vystoupili na podzemním festiválku v Oskavě, o kterém na jiném místě píše Lukáš (hráli jsme tam i s Mňágou, teprve náš druhý koncert. Začátek prázdnin 1987.) Hráli jsme jen prvních pět skladeb našeho programu, ale i to stačilo. Začali jsme dobře, ale ve třetí písničce Čert “uhnul”, a až do konce se nedokázal přidat správně k ostatním. Byla to panika, ale ve špatném zvuku a punkově rychlých rytmech se to trochu ztratilo, a taky taky tu orvní půlku jsme zahráli dobře a tak jsme se s tím moc netrápili. Čerta jsme seřvali. Obořil se na nás, že jediný hrál správně, čemuž jsme se zasmáli a šli na pivo. Čert byl a je velký poctivec a hrozně hodný kluk, ale někdy zazmatkoval, a to pak stálo za to. Proslavil se mimo jiné sběrem halucinogenních hub lysohlávek. Hned, když je našel, snědl je, a dva dny pak bloudil po lese a nemohl se z něho dostat von. Jednou jsme u nás v baráku, když rodiče odjeli na dovolenou, pekli s SMS po zkoušce bramborové placky a Čertovi se dostal prst do mlýnku. Trochu mu z něho tekla krev. Čert okamžitě dostal šok a hysterický záchvat. My už jsme byli napraní. Zabalil jsem ho do deky, že mu jen hlava trčela. Uklidnil se asi až za hodinu, a když jsem se ho pak ptal, proč byl tak hotový, řekl mi, že si představil, že by už nemohl hrát na kytaru a myslel, že se z toho zblázní.
     V chatce jsme pilovali dál, jekoliž Jindra s Čertem bůhvíjakým způsobem zařídili, že jsme dostali pozvání na rockový festival do polského Jaroczinu. Já jsem dával už tehdy přednost Mňáze, která teprve vznikala, a tak jsme se spokojil s rolí basáka a do ničeho jsem moc nekecal a nezasahoval. O to víc se starali ti dva ušouni. Ve sklárnách si přes polské dělnice sehnali fiktivní pozvání na návštěvu. Na papíře sice bylo jakési polské razítko, ale jinak pokrčený kus čtverečkovaného papíru s rukou (!) psaným pozváním příliš důvěry nevzbuzoval. Nicméně jsme v určený den zasunuli kytary do pouzder a vyrazili směr Český Těšín. Ve vlaku jsme kuli plány, jak překonat polskou hranici a shodli jsme se na tom, že musíme být správně drzí a tvářit se, jako že nic. Úplně nejlepší bude ztratit se v davu mezi ostatními cestujícími. Potom někdo začal panikařit, že lepší než vlakem bude přejít hranici přes automobilový přechod a pak zas nastoupit do vlaku.
      Vystoupili jsme z vlaku a šli na hranici a čím víc jsme se blížili, tím víc nám, možná jen některým, bylo jasné, že nás pustit nemůžou. V davu jsme se ztratit nemohli, jekoliž jsme na čáře byli sami. Když celníci spatřili naše pitoreskní sdružení, se spacáky a kytarami, oblečené podle módy z roku 54, seběhli se a prohlíželi si nás.
      Čert předložil pozvání, celník se na něj podíval a když přestal řvát, bylo nám jasné, že ani nemusíme vytahovat pasy. Za výsměšných pohledů hrdých strážců hranice jsme sbalili svoja saky paky a vypadli. Šli jsme zpátky do Těšína a sedli do hospody. Čert chtěl telefonovat do OSN, že došlo k porušení základních lidských práv, a myslel to vážně. Nejdřív jsme chtěli čekat, až se na čáře vymění směna, ale pak jsme dopili a vyrazili na další přechod, do Petrovic u Karviné. Jeli jsme vlakem a všem kromě Čerta bylo jasné, že po polské slávě je veta a že jen náhoda nebo milosrdní celník by nám k ní mohli otevřít cestu. Čert si dál věřil - měl přece pozvání. Byl odhodlán neprodat kůži lacino. V Petrovicích jsme vystoupili z vlaku, a kromě pár místních jsme byli zase jediní. Pomalu jsme se courali do kanceláře, kde byla celnice. Odevzdali jsme pasy, úřednice je zběžně prolistovala, mrkla se na pozvání a už je chtěla orazitkovat, když se v tom ještě jednou podívala na “pozvání”. Ruka zdvihající štempl se zastavila ve vzduchu.
- “To je pozvání jen pro vás, pane Mórocz? zeptala se paní.
- “Ano,” odpověděl nešťastný Čert, který už se v duchu svíjel na jaroczinském podiu.
- “A co ti tři?” ukázala na nás.
- “To jsou moji kamarádi, oni jedou se mnou,” řekl Čert a my se ze všech sil snažili tvářit jako ztělesněná nevinnost. Ale nebylo to nic platné. Paní nám vrátila pasy a šli jsme do nádražní čekárny. Jindra byl pekelně vytočený a hned se zeptal nějakého chlapíka, kudy se jde do Polska. Vylezli jsme před nádraží, a všude to byl samý džíp a policajt, tak jsme zase zalezli. Po delší debatě jsme už na další přechod nejeli a vrátili jsme se přes Bohumín do Havířova, kde jsme návštěvou obšťastnili našeho společného kamaráda Bobše. Radost z nás asi moc neměl, neb jsme dorazili opilí a dělali bugr v jeho jednopokojovém království. Po návratu do Valmezu naše nadšení poněkud uvadlo.
      Já jsem věnoval veškerý čas nedávno založené Mňáze, a Čeči dával dohromady se svými “rovesníkmi” kapelu Pro slepičí kvoč. V havířovském zámečku jsme pořídili nahrávku, kde jsem hodně zpíval, jekoliž Jindra měl zas nějaký ze svých úletů, ale když se pak “vrátil”, všechno přezpíval. Nahrávka je zachycena na kazetě Rytmické mládeže, která se jmenuje Veselý hřbitov, a spolu s SMS jsou na ní ještě další meziříčské kapely Emerson Fittippaldi a Pro slepičí kvoč.