OBSAH:

1. ČASŤ

NA ZTEČ

     Po měsící hraní ve stabilní sestavě jsme měli hotové čtyři kousky. Když jsme se odvázali v Odtrhovačce, kde byla improvizační část, dalo to dohromady čtvrthodinu. "To stačí," řekli jsme si a vydali se za šéfem M-klubu, panem Milanem Kuchyňkou, neboť termín konání dalšího Rockového pódia se nebezpečně přiblížil.
"A jak se vlastně jmenujete, kluci?" zeptal se nás Kuchyňka. "Slepé střevo," hlásili jsme se s mírnou nervozitou. "Cože?! No to je bezvadné, to dám na plakáty! To je pěkná ptákovina!" Nechtěl po nás žádné texty ani "papíry", jen řekl - tak jo, počítám s váma. Kdoví, co bychom dnes dělali, kdybychom tehdy neměli okamžitou možnost zahrát si "jen tak", což vůbec nebylo obvyklé a normální - to jsme měli ještě dostatečně poznat.
     Při domlouvání stál vedle pana Kuchyňky Vladimír Kočandrle, tehdy šéf "prosperujícího" OK Bandu, který zrovna ten den hrál ve Valmezu. Zeptal se nás: "A co hrajete, kluci, nějakou vlnku?"
Myslel asi novou vlnu. To víš, zrovna tobě budeme vysvětlovat, jaký jsme underground, řekli jsme si, a bez odpovědi vypadli. (Podivným řízením osudu jsme se s Vladimírem Kočandrlem setkal skoro na chlup přesne po deseti letech, kdy jako ředitel Monitoru nabídl Mňáze smlouvu za X00 000, to jsou věci...!!!)
     Koncert se konal v červnu 1983, a kromě nás vystupovala ještě Koroze a taneční skupina Faunus, která poskytla aparaturu. V onen den jsem ještě dopoledne dělal přijímačky na Pedagogickou fakultu v Ostravě, ale večer před hraním jsem byl asi tak desetkrát nervóznější. Přecházeli jsme po šatně a čadili jednu za druhou. Dostal jsem svůj obvyklý předkoncertní průjem; mívám ho dodneška. Stokrát jsem se šel ubezpečit, že je kytarová aparatura připravena a že nemusím na nic sahat - jen tam přijdu a hraju. Někdo nám donesl spásné pivo. Začali jsme ho do sebe okamžitě valit v přesvědčení, že se nám uleví. Houby! Vyklepaní jsme byli jako prvorodičky.
Konzert jsme zahajovali. Úvod první písně obstaralo monotónní vyhulené pištění podomácku vyrobeného syntezatoru, který toho už mimo to monotónní pištění moc neuměl. Poté nastoupil byskytarista se svou nekonečnou figurou, ke které se přidal Karel na bicí, pak ságo a já a nakonec, když už jsme se zformovali, začal zpívat Ivoš. Moje storkát zkontrolovaná kytara samozřejmě nehrál, a musel mi ji zesílt Hynek Hulík, jekoliž já jsem zpanikářil a nechápal jsem, jako tolikrát v životě, nic. Byli jsme ukrytí pod bizarními kostými, ve kterých nás nepoznávali ani známí, nervozita pomalu odcházela, přestali jsme se třást a hráli jsme! Připadal jsem si skoro jako Pink nebo Floyd. Nejak jsme doškobrtali ke konci a sklidili docela potlesk. Přece jen se naše bizarní produkce líbila a nepřemýšleli jsme moc, jestli kvůli hudbě nebo politickému podtextu a vzdorovitosti.
     V té době to bylo všechno propletené dohromady a myslím, že kdo měl co říct, tak to řekl a vždycky do své tvorby dostal něco z průšvihú, které nás všechny obklopovali. Tzv. amatérské kapely s tím problémy neměli. Pokud jim nevadilo, že budou navždy amatérské, mohly si hrát relatívně svobodně. Buď se báli průšvihu míň nebo víc. Profesionální kapely platili daň za sladký život "bez píchaček". Věčně se museli hlídat, aby "nenarazili" a nepřišli o svá privilegia. Jejich tvorba podle toho vypadala. (Dodnes jsou z těchto stařešinů opět hrdinové a dávají k dobrému, jak si museli tvrdě hájit svůj názor a jak se "nedali". například skupina Elán.)
     Pád lidí nás tedy začalo zdravit, máničky v hospodě si nás měřili významnými pohledy, lehoulince nám náš miniúspěch stoupl do palic a jinak se nic nestalo. Pokračovali jsme v častých zkouškách. Začínaly prázdniny roku 1983.